Není to nic nového, dělá to tak po celou kariéru, přesto na sebe Nicola McDermottová strhla v sobotním výškařském finále značnou pozornost. Po každém skoku usedla k notýsku a písemně hodnotila své výkony.
„Za každý skok si dávám známku na stupnici od jedničky do desítky,“ vysvětlovala čtyřiadvacetiletá Australanka. Pokaždé skok rozpitvá a hodnotí jeho jednotlivé části jako odraz nebo techniku.
Každý jeden skok, v závodě i v tréninku. Deníků má už plnou polici.
Nicméně jak prozradily bližší záběry kamer nebo snímky fotografů, McDermottová nemá deníček jen k hodnocení skoků, ale během závodu si prohlíží také vlastní malůvky či různé zápisky. Tráví tak skoro veškerý čas mezi skoky a nevnímá dění okolo sebe.
Podle jejího trenéra Matta Horsnella jde o unikátní taktiku, jak pracovat s vlastní psychikou. „Zároveň to některé soupeřky trochu straší. Vidím na nich, jak přemýšlejí, co si to tam asi píše,“ zmiňoval kouč.
„Můj systém hodnocení je více objektivní než subjektivní. Pomáhá mi to odtrhnout se od emocí a soustředit se čistě jen na to, co je třeba udělat,“ vyprávěla výškařka, jež v olympijském finále nepopsala známkami jen notýsek, ale také australské tričko.
Před odletem do Tokia přiznala, že si za žádný skok ještě nikdy neudělila celkovou desítku. Až za ten poslední finálový, kterým paradoxně shodila 204 centimetrů, ale vyhodnotila si pro sebe, že na tu výšku má.
Už zdolaných 202 centimetrů znamenalo nový rekord kontinentu Austrálie a Oceánie a přineslo McDermottové stříbro. Ruska Marija Lasickeneová totiž 204 přeskočila a stala se královnou večera.
„Za provedení skoku na 204 centimetrech jsem si dala desítku. Cítila jsem se ve vzduchu skvěle, bohužel načasování bylo slabší. Ještě mi chybí více zkušeností,“ uznala usměvavá Australanka.
„Ale nemůžu si stěžovat, skončila jsem druhá za trojnásobnou mistryní světa,“ poznamenala. Vedle kontinentálního rekordu navíc po 57 letech navázala na Michele Brownovou, poslední výškařku z Austrálie, která z olympiády přivezla medaili. Shodou okolností rovněž z Tokia.
Už jako malá holčička byla McDermottová na svůj věk dost vysoká, sport zbožňovala, jenže nemohla najít ten správný. „Dělala jsem tenis, hrozné, žádná koordinace. Tancovala jsem, hrozné, žádná koordinace. To samé basketbal,“ vzpomínala rodačka z Nového Jižního Walesu.
Až ji rodiče přivedli na atletiku. „Okamžitě jsem se zamilovala,“ podotkla McDermottová. Jakmile zjistila, že ještě žádná Australanka nepřekonala dvoumetrovou hranici, umanula se, že jí se to podaří. A také že ano.
Po závodě potom dojala básničkou s názvem Výškařský sen (High jump dream), kterou složila v devíti letech. „Slunce svítí, žádný stín. Všichni mě povzbuzují, nemůžu uvěřit tomu, co slyším. Přeju si, abych mohla létat,“ rýmovala malá atletka v angličtině o tom, jak závodí pod pěti kruhy.
„Vyhrála jsem, zdolala jsem výšku. Vyhrála jsem každou jednu bitvu. Všichni se cítíme jako sušenky a krém, závodit na olympiádě je můj největší sen,“ zakončila dětskou báseň.
Sen si splnila. Na olympiádě nejenže startovala, ale především vystřelila k nejlepším. „Za tři roky v Paříži půjdu po zlatu. Budu pokračovat v úsilí dát každému skoku sto procent,“ vyhlásila hluboce věřící sportovkyně.