V extrémně vyrovnané konkurenci, která panuje v současném ženském tenise, nedostanete v žádném utkání nic zadarmo. Ani pofidérní nálepka nasazené jedničky z vás automaticky nedělá kandidátku na titul.

Prohrát můžete s kýmkoli, kdo prokáže víc odhodlání, lepší momentální formu nebo bude mít v dané chvíli více štěstí.

Obouvat se do Karolíny Plíškové po dalším z řady grandslamových neúspěchů by bylo jednoduché. Otázkou je, zda jsou na místě velká slova o propadáku, ostudě, nebo selhání. Jde přece jen o její kariéru, o její práci, do které bezpochyby vkládá své maximum.

A na druhé straně sítě vždy může stát někdo lepší.

Byť by šlo jistě najít poměrně dost kritické munice. Zcela určitě se ale netýká přístupu, Plíšková na sobě konstantně a velmi tvrdě pracuje, o tenisu soustavně a do hloubky přemýšlí, nechodí si na kurt jen vydělat, je cílevědomá, ambiciózní. Bohužel – především na grandslamech – se ale její velké ambice často neodráží do samotného výkonu.

Jako by chyběl určitý těžko uchopitelný instinkt skutečné vítězky, jako by chyběla odvaha jít do rizika, dělat věci jinak, když se nedaří. Zaráží neochvějná důvěra ve stále stejný, někdy až robotický styl hry, na který především útočně laděné soupeřky v posledních letech s jistotou nacházejí recept.

Zaráží i to, že tenhle podstatný neduh nedokázali odstranit mnozí slovutní trenéři i trenérky, které česká jednička často střídá.

Caroline Garciaová byla v utkání druhého kola US Open lepší hráčkou a postup si zasloužila. Žehrat na těžký los by bylo alibismem nejhrubšího zrna. Když chcete vyhrát grandslam, soupeřky si nevybíráte, obzvlášť když letos plno hvězd v New Yorku chybí kvůli covidu.

Zamrzí proto slova jakéhosi podivného sebeuspokojení, to když Plíšková po porážce říká, že „jsem tu alespoň byla, jiné ani nepřijely“, jakkoli to může evokovat slavné coubertinovské heslo „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“. Protože to už profesionální sport pochopitelně dávno přerostl.

Zamrzí i zbytečně negativní tisková konference. Otáčet oči v sloup, ironicky se usmívat a naznačovat tazateli, že nerozumí tenisu – i když šlo o otázku nepříliš šťastně položenou – v pořádku není.

Podívejte se na tiskovou konferenci s Karolínou Plíškovou:

A leckomu takové chování může u veřejnosti fatálně uškodit, bývalý trenér fotbalové reprezentace a Viktorie Plzeň Pavel Vrba by mohl vyprávět. Nebo možná spíš novináři, kteří se v závěru jeho působení na české fotbalové scéně už tak trochu báli na cokoli zeptat, protože všechny otázky byly špatně, vyjma těch vyloženě pochlebujících.

Frustrace je pochopitelná, dokonce žádoucí, ukazuje Plíškovou v emocích, popírá její povrchní a nezasloužený status „ledové královny“. Zachovat si však jisté dekorum směrem k ostatním by k velké osobnosti světového sportu přece jen sedělo víc.

Vždyť nejde o nic osobního. Neúspěchy, následná kritika, pády dolů a případné návraty zpět směrem vzhůru, to vše neodmyslitelně patří k tenisové show, které je současná světová trojka dobrovolně součástí.