Šokující zpráva hýbe sportovním světem a přináší dlouhé a vášnivé diskuse o tom, zda bylo vyloučení světové jedničky a největšího favorita v pořádku, nebo ne.

Srbská média jsou pobouřena, píší o brutální krádeži, nespravedlnosti, o skandálu v New Yorku a šokujícím rozhodnutí. 

Djokovič prý rozhodčí trefit nechtěl. Zbytečný argument, o úmyslu pravidla vůbec nehovoří. Srb neuváženě odpálil míček tam, kde měl tušit případné riziko. Podle mnohých se stal obětí přísného pravidla. Jestli je ale v nějakém smyslu slova obětí, tak jen své vlastní nevyrovnané povahy.

Pravidelně se nechává unášet vztekem, přičemž ne vždy je to na škodu. Vztek Srba často motivuje, dostává ho do varu. V minulosti jsme to viděli mnohokrát. Vzteklý výlev, třeba spojený s pocitem křivdy, Djokoviče nesrazil dolů, neznamenal pro něj ztrátu koncentrace.

Naopak. Byl to právě tenhle faktor, který pomohl k vytvoření mašiny na fenomenální tenis, pana Neporazitelného.

Když měl Djokovič největší herní krizi, bylo to v době, kdy se věnoval několikahodinovým meditacím, snaze o dosažení vnitřní nirvány, jako terapii používal dlouhá objetí. Svých negativních emocí se s pomocí španělského guru Pepeho Imaze záměrně zbavoval.

Možná byl spokojenější a vyrovnanější v běžném životě, na kurtu ale přestal působit jako šelma, která má za úkol udělat soupeři ze hry jménem tenis naprosté peklo. Byl příliš hodný, neškodný. A výsledkově šel v roce 2017 brutálně dolů.

Tohle období trvalo jen pár měsíců. Djokovič si dal tenis znovu na první místo a znovu probudil svou temnou stranu. Bez ní to zkrátka nebyl on. Věděl to i jeho trenér Marián Vajda, který se k němu vrátil pod podmínkou ukončení vlivu filozofie „míru a lásky“. A Djokovič začal znovu vítězit.

Občas vybouchl, občas udělal scénu, jeho pověst proto konstantně trpěla ve srovnání s mnohem masověji oblíbenými gentlemany Rogerem Federerem a Rafaelem Nadalem. Na Turnaji mistrů v roce 2016 vypálil vzteky míček na tribunu a pak se na tiskové konferenci pohádal s novinářem.

Ten Djokovičovi připomněl, co se mohlo stát, kdyby trefil někoho z diváků, a naznačil mu, že podobně prchlivě reaguje možná až příliš často.

Srb se tehdy ohrazoval: „Mohlo se něco stát a taky mohlo dnes v O2 areně sněžit, ale ani to se nestalo. Není to pro mě téma, není to přece poprvé, co jsem ukázal frustraci na kurtu, a taky nejsem jediný. Vy jste neuvěřitelní. Já že to dělám často? Proč jsem tedy nikdy nebyl suspendován?“ hájil se Djokovič zmateně.

„Ale jsi tomu blízko,“ odvětil novinář a až po čtyřech letech se jeho predikce potvrdila.

Novak Djokovič měl bezpochyby obrovskou smůlu, dost možná největší smůlu celé tenisové historie. Míček trefil asi do jediného pěticentimetrového bodu, který mu mohl způsobit podobné problémy.

Kdyby ale nepodlehl frustraci, pustil míčky v klidu na zem a šel si sednout, mohl v turnaji pokračovat. Jeho úlet také nelze bagatelizovat bez kontextu předchozích minut. Djokovič vedl 5:4 a 40:0, pak ale prohrál osm míčků v řadě. Už chvíli před osudovým úderem napálil míč vztekle do bariéry. Poté ještě stihl spadnout a narazit si rameno.

Vztek se ho zmocňoval, byl dobře čitelný z řeči jeho těla i z typických ironických ublížených úsměvů. A když sám vzápětí ztratil servis, byla to poslední kapka. Djokovič sváděl se vztekem statečný vnitřní boj, i proto nakonec nevybouchl nijak extrémně. Šel ale naproti následné nehorázné smůle.

V závěru první sady měl zachovat klid, jakékoli emoce v tu chvíli nebyly namístě, osud zápasu měl coby jednoznačný favorit pořád pevně ve svých rukou.

Djokovič – přestože nejprve vyloženě utekl z New Yorku bez ohledu na mediální povinnosti – teď sám mluví o velké lekci. O tom, že mu nešťastná událost může pomoci stát se lepším člověkem. A to je nejlepší možný výstup toho, co se na stadionu Arthura Ashe v nedělním odpoledni událo.

I jeden z nejlepších sportovců své generace má své chyby a ví, že na nich musí pracovat.

Vztek přináší příliš spontánní reakce, které v jediné vteřině můžou zhatit dlouhé měsíce práce. Fanouškům srbského tenisty jistě trhal srdce záběr na Novaka, jak se zoufale a marně snaží ihned po vystřelení míčku vrátit čas o těch pár osudných okamžiků zpět.

Ti, kteří sportovali a podléhali přitom emocím (autor tohoto komentáře se mezi takové řadí), dobře vědí, že hranice je tenká. „Blikanec“ – tak lákavý a úlevu slibující – vás bleskově přemůže, po něm ale ještě rychleji dorazí lítost a duševní prázdnota, o jaké ostatně mluvil i sám Djokovič.

Poučení? Mít své emoce za všech okolností pod kontrolou je pro nejlepší sportovce světa naprosto klíčovou premisou. A zklamání, ať už je jakékoli, by se nikdy nemělo transformovat v otevřený vztek, který může ohrozit ostatní.

Bude zajímavé sledovat, jak si s nelehkou vnitřní výzvou Djokovič poradí ve zbytku své úchvatné tenisové kariéry.