Rozhovory moc často nedává, v případě Aktuálně.cz ovšem udělal výjimku. „Slavia je nyní velice zajímavá. Je to motivace pro Spartu, aby začala makat,“ říká muž s přezdívkou Bomber.

Je pro vás pětka šťastné číslo?

Ani moc ne. Já ani moc neprožívám, že mi v životě naskočily dvě pětky. Jen si uvědomuju, jak ten čas letí. Není to pro mne nijak významné číslo.

Ale na mistrovství světa 1990 v Itálii jste vstřelil pět gólů, jen o jeden víc dal domácí Salvatore Schillaci. Tento počin vás odrazil k velké kariéře v italském FC Janov. To nebyla významná pětka?

Z tohoto pohledu ano. Když se tak tedy nad tím zamýšlím, tak bych si měl někde v kasinu na pětku vsadit.

A navíc: ve věku pětapadesáti let už můžete jít v Česku na úřad práce a podporu nedostanete jen na šest měsíců, ale jedenáct. To je také dobrá výhoda, ne?

Já o tom vůbec nevím. A doufám, že to nebudu nikdy potřebovat.

Co nyní tedy děláte?

Starám se v Itálii o mládež. Mám v Celle Ligure, kde jsem v době, kdy jsem hrál za FC Janov, bydlel, fotbalovou školu. Jmenuje se Akademie Tomáše Skuhravého a spolupracuju s místním klubem Celle Riviera Calcio. Běží od minulého roku, nyní začínáme nabírat žáčky. Trochu se to pro koronavirus posunulo, děti jdou do škol až 15. září, uvidíme, jaké budou podmínky, zda nepřijde nějaké vládní nařízení, které provoz ovlivní. Blíží se volby, uvidíme. Jinak máme 150 dětí od přípravky až do patnácti let. Holčičky jsou tu také, hrají s kluky, ale přemýšlíme, že založíme jejich speciální družstvo, je to teď v módě.

Jaké máte podmínky?

Skvělé. V Celle Ligure býval problém se sportovišti, loni jsme pro akademii otevřeli nový areál. Pomáhá město, kde mám nyní byt, hodně se stará předseda místního fotbalového klubu. Spolupracujeme ovšem i s FC Janov a dalšími prvoligovými kluby. Jezdí k nám na stáže i zahraniční kluby, my jezdíme ven, před koronavirem jsem byl v USA ve Washingtonu, předtím v čínské Šanghaji, ve Španělsku.

Poznávají žáčci slavného Bombera?

Vědí o mně, v Itálii je fotbal kultura, na starší hráče se nezapomíná. Rodiče dětem pouští kazety s našimi zápasy, poznávají mě. Telefonicky se spojujeme s mými bývalými spoluhráči, s uruguayským útočníkem Aguilerou, brazilským obráncem Brankem a dalšími. FC Janov slavil 7. září 127. výročí založení, byla to opět velká sláva, připomínaly se úspěšné časy. Vyhlásili nejlepší sestavu historie a nechybím v ní.

Je pravda, že FC Janov založili ve stejný den, kdy máte narozeniny?

Přesně tak. Je tam nějaká magická spojitost, byl to určitě osud, že jsem za něj hrál.

Několikrát jste se zmínil o pandemii koronaviru. Jak jste překonal tohle období, které Itálii zasáhlo velice silně?

Tady v Celle Ligure jsme to skoro nezažili. Bylo tady asi pět pozitivních nálezů, jinak klid. Lidi byli preventivně doma, nařízení se respektovala, ale žádné vážné případy. Ovšem být s dětmi čtyři měsíce doma bylo také hodně těžké. A sledovat v televizi, co se děje jinde, bylo otřesné. Ale tady nic. Na pláže jezdí lidé z Milána a dalších měst a skoro nám závidí, jakou tady máme v tomto směru pohodu. Letoviska jsou plná, dodržují se rozestupy, ale je tu narváno. Celé léto.

Sledujete český fotbal? Co říkáte poslednímu reprezentačnímu vystoupení? Za Čechy s nadsázkou nastoupil, kdo mohl, vy jste pozvánku nedostal?

Asi na mne zapomněli, ale nezlobím se. Už bych platný nebyl. I když dneska už nejsou takoví obránci jako za nás. Říkám jim primadony. Pořád jim měří naběhané metry, držení balonu, ale fotbal se hraje na góly. Za nás uměli do útočníka zajet, hlídat. Třeba na mistrovství světa 1990 němečtí stopeři Buchwald a Kohler, ti nikomu nedali centimetr prostoru. A neříkám to jenom já, ale třeba italský světový šampion 1982 Pietro Wierchowod. Vždyť nejlepším současným italským obráncem je šestatřicetiletý Giorgio Chiellini. To hovoří za vše. Také se podívejte, kdo se střelecky prosazuje. Starci Ronaldo, Ibrahimovič. Byl jsem se podívat na zápas v Bologni, jednou se vystřelilo na bránu; říkám jim, že mě deset let neuvidí. Žádný požitek. Na Janov také občas zajdu, ale nelíbí se mi to.

Vaše Sparta se však herně i výsledkově zvedá. Těší vás to?

Je jednom dobře, že se vzmáhá. Sparta má vždycky hrát o titul, je dobře, že se probudila. Vidím, že Tomáš Rosický a další lidi ve vedení začínají pracovat jinak a hlavně dobře. V mužstvu jsou mladí talentovaní hráči, je dobře je hodit do moře, aby se naučili plavat. Já hrál proti Realu Madrid v osmnácti. Proti mně Stielike, Camacho, v útoku Juanito a Santillana, nezalekli jsme se jich. Teď se mohou prosadit Hložek, Juliš, Pulkrab, musí však dostávat prostor.

V posledních letech však vládne Slavia. Co na ni říkáte?

Za nás tedy nevládla… Je to motivace pro Spartu, aby začala makat. Slavia je však nyní velice zajímavá. Když nastoupila loni v Lize mistrů proti Interu Milán, ukázala se v dobrém světle. Málem vyhrála. Před utkáním mi volali, jaký je to tým, já jim odpověděl, že bude mít Inter problémy. V Itálii se totiž moc netrénuje, což je potom v konci utkání patrné. Atalanta i Juventus odešly fyzicky v Lize mistrů v závěru. Nemají natrénováno.

Vzpomněl jste si, že stačilo málo a mohl jste v roce 1996 po návratu z ciziny oblékat červeno-bílý dres?

Moc na to nemyslím. Slavia získala titul, trenér František Cipro mě lákal. Ale koleno už bylo špatné, zabírat někomu místo, jen protože jsem Skuhravý, to by nemělo cenu. Do Slavie jsem nešel a nemrzí mě to. Jsem doživotně sparťan.

Chodíte si občas ještě zakopat?

Mám ho pořád rád. Chodíme si zahrát na pláž, to je paráda. Když jsem v Česku, což je asi tak dvakrát za rok, jdu si zahrát za starou gardu Sparty nebo internacionály. Zavolá mi Honza Berger, který to dává dohromady, a jak se Honzík ozve, jdu okamžitě. To je pro mě skoro povinnost. V kondici se udržuju, pohybuju se, nesmím ztloustnout.

Nestýská se vám po rodině?

Obě dcery jsou šikovné, mají své zaměstnání. Michale je dvaatřicet, Federice sedmadvacet. Jsem na ně hrdý, dělají mi radost. Dědek ještě nejsem, moc se na vnoučata ale těším, pak budu jezdit domů určitě častěji. Abych hlídal.