Uběhly zhruba dva týdny od chvíle, co jste se vrátili z nejvyšší dostupné nevylezené hory světa. Jak tuto expedici nakonec hodnotíte? 

Já jsem docela náročný, takže to ze sportovního hlediska hodnotím jako neúspěšnou výpravu. Dali jsme si za cíl vylézt alespoň na hlavní hřeben, ale ani to se nám nepodařilo. Na druhou stranu jsme se dostali do míst, kde ještě nikdo nebyl, a hlavně jsme se vrátili všichni v pořádku, takže to vychází tak nějak šul nul.  

V čem byl problém, proč jste se nedostali až na vrchol? 

Zásadní problém byla nepovedená aklimatizace, která ovlivnila celou akci. A to byla moje logistická chyba. Já jsem jen na základě mapy vybral nějaký hřeben, a přestože mi místní potvrdili, že se tam dá vylézt vysoko, tak jsme na místě zjistili, že se dostaneme jen do nějakých 4200 metrů, což je naprosto nedostačující výška. To chce vyběhnout alespoň do šesti tisíc bez nějakého energeticky náročného lezení, přespat tam a zase rychle dolů, aby se nabudila krvetvorba. Ono jde lézt i bez aklimatizace, nicméně riziko nějakého zdravotního problému je násobně vyšší a hlavně rychlost pohybu je někde jinde. 

Právě při aklimatizačním výšlapu jste si nešťastně zranil o dron ruku. Co se vlastně stalo?

Já už jsem si dron půjčil minulý rok na trek a nebyl jediný problém či kolize. I záběry vyšly pěkně. No a letos první vzlet nad takovým žlabem ve stěně a ten dron si začal myslet, že je kilometr nad zemí a začal automaticky klesat, tak jsem po něm skočil a chytil ho rukama. Ve výsledku jsem měl od těch vrtulek ruku rozseklou až na kost. Ale už je to dobré. 

Při samotném lezení na Muču Kiš jste byli tři místo původně plánovaných deseti. Nechyběly vám takříkajíc „ruce navíc“? 

To si myslím, že bylo naopak lepší. Je to tak náročný kopec, že v terénu současně ani deset lidí pracovat nemůže. Navíc by si tam ani tolik lidí nepostavilo stan a třeba riziko strhnutí laviny by bylo mnohem vyšší. 

O výstup jste se pokoušeli společně se zkušeným Pavlem Bémem a spíše nováčkem v těchto výškách Jiřím Janákem. Fungovalo to z vašeho pohledu v týmu ideálně? 

Tak ono to nefunguje nikdy ideálně, co si budeme povídat, rozpory jsou vždycky, jsme lidi. 

A v čem byly ty rozpory tentokrát? 

Zásadní bylo, že jsme byli i kvůli té aklimatizaci fyzicky a tím i výkonnostně nevyrovnaní. Někdo byl holt rychlejší, někdo mnohem pomalejší. Do toho hrají roli i zkušenosti při pohybu v terénu, protože kdo je zkušenější, ten si dovolí víc. A tam pak občas vznikaly spory. Ale žádnou zásadní ponorkou jsme netrpěli. 

Po prvním neúspěšném pokusu jste se rozhodli expedici ukončit. Byli jste v tom jednomyslní? 

Ve výsledku ano. Měli jsme předem dané datum návratu, a když jsme se podívali po návratu z prvního pokusu na výhled počasí na další čtyři dny, který byl tristní, tak už prostě nebyl čas na další pokus. Byla tam i varianta, že bych tam mohl zůstat o týden déle a zkusit to sólo, ale na to nebyly podmínky, napadlo strašlivě moc sněhu. 

Jak na laviny? Prostě se pevně držet cepínů

Když mluvíte o počasí, jak odlišné bylo počasí oproti loňsku, kdy jste v půlce září přiletěli pod Muču Kiš na průzkumnou výpravu? 

Loni bylo počasí úžasné, ale letos to bylo jinak. Navíc nám úplně nevycházely předpovědi, co nám posílali z Čech. Ale nepředstavujte si to tak, že bychom zavolali Aleně Zárybnické a ta nám udělala za hodinu předpověď přímo na kopec. Což se nám shodou okolností stalo na Nanga Parbat v roce 2013 a bylo to úžasné. V tomhle případě nám kamarádi posílali přes satelitní telefon předpovědi posbírané z meteorologických serverů. 

Včetně „Norů“? 

Nedělám si iluze, že by tam nebyli. 

V čem se předpovědi od počasí na místě lišily? 

Určitě ve srážkách, kterých bylo víc. Ale to ještě není tak kritické, s těmi si člověk dokáže poradit, prostě to jen trvá déle. Ale horší než srážky je vítr, ten je pro horolezce smrtelný. Navíc když nasněží, způsobuje padající laviny, kterých bylo docela hodně.

Co horolezec dělá ve chvíli, kdy na něj padá lavina? 

My jsme (mezi tábory 1 a 2, pozn. red., viz mapa níže) traverzovali takový silně ledovatý svah, kde lezete neustále mačky-cepín. A jistíte se přitom ledovcovými šrouby. Když pak přiletí lavina, tak si člověk přilehne na svah a čeká, až to přes něj profičí. V tomhle případě to byl většinou čerstvý sníh, který napadl v noci a pak se utrhl a přeletěl přes nás. Ono toho nebylo moc, protože na tom svahu se moc sněhu neudrží, ale možná jedna dvě laviny byly významnější, tam člověk měl problém se udržet. 

Jak dlouho vám tenhle traverz mezi tábory 1 a 2 trval?  

I kvůli té špatné aklimatizaci, o které jsem mluvil, nám tenhle úsek, který má řekněme dva kilometry, trval dvanáct hodin. On ten svah měl sklon odhadem 55 až třeba 75 stupňů. A za celých dvanáct hodin na něm nebylo místo, kde by si člověk mohl sednout. 

Jak si tedy horolezec na takovém místě odpočine? 

Tam člověk v podstatě neodpočívá, maximálně se opře o cepíny. Ale tomu zas člověk musí věřit, protože led nebyl kvalitní a místy se trhal. Ale zase se vracím k té aklimatizaci, mám zkušenost, že úsek, který člověk jde neaklimatizovaný 8-10 hodin, zvládne s aklimatizací vyběhnout za tři hodiny, to je markantní rozdíl ve výkonu. 

Možná by vám na takovém místě pomohly kyslíkové lahve, jimiž si mnozí vysokohorští turisté usnadňují výstupy… 

Ty my nepoužíváme. Stejně jako fixní lana. Navíc i ty lahve by také musel někdo nosit, že. 

Prvovýstup s lovečákem

Kolik kilo jste si na zádech nesli? 

Přibližně do dvaceti kilogramů. Tam nesete jen to nejnutnější. Váha se dá snižovat jen na lezeckém materiálu (skoby, karabiny atd.), ale zas toho člověk nesmí dole nechat moc, aby mu to pak nechybělo. 

Část batohu zabírá i nejnutnější strava. Co vlastně v těch nejvyšších partiích hor konzumujete? 

V drtivé většině případů jíme klasické polívky. Ona se sice vyrábí kosmická jídla, ale problém je, že v té výšce vám jednak nechutná skoro nic, jednak z polévek, které jsou stravitelnější, naberete tekutiny, které potřebujete.

Na jedné z fotek výpravy jsem viděl i lovecký salám. Doputoval s vámi až do třetího výškového tábora, tedy do míst, kam lidská noha nevkročila? 

Já myslím, že ho tam Jirka měl, ale já ho teda nejím. Takže premiéra pro lidstvo i lovečák. (smích)

Mimochodem, kolik jste na výpravě zhubnul? 

Nepočítal jsem to, ale odhadem pět kilo. Na delších expedicích, jako třeba byla ta naše čínská na Miňa Konku, někdo shodí přes 10 kilo s přehledem. A překvapivě člověk neshazuje tukové zásoby, ale svalovou tkáň.

Další nutnou součástí výbavy je stan. Vy jste měli na výpravě jeden společný a spali v něm postupně na hromadě kamení, žiletkovém hřebínku a pak psycho na sněhové převěji, kde byla půl metru od stanu díra kilometr dolů. Pokud vás tedy cituji přesně. Zdá se, že o kvalitní spánek je při takové výpravě docela nouze. 

V prvním táboře jsme sice spali na kamenném hřebenu, ale zas to má tu výhodu, že jste v bezpečí před lavinami. Spí se na tom blbě, ale jste schopen přetrpět, že vás tlačí něco do ledviny. Ve druhém táboře už to bylo docela problematické, tam jsme si našli takový ostrý ledový hřebínek, který jsme si museli přes dvě hodiny sesekávat, abychom měli plošinu pro stan, ale aspoň ještě šlo jít na záchod. 

Třetí tábor už byl na vrcholové sněhové převěji, kterou jsme také museli skopat. Ale v tomhle případě už to bylo tak, že předsíňka stanu byla ve vzduchu a pod ní byla kilometrová díra. Tam si nejkratší sirku vytáhl Pavel Bém, který spal u té díry. A to za situace, kdy přišlo špatné počasí a my v tom stanu strávili 40 hodin. Tam už jsme si řekli, že nikdo nepůjde ven, ani na záchod. Proto jsme radši ani nejedli. No a močení jen do PET lahve, protože venku to bylo o život, tam nebyla možnost udělat krok stranou. Ale to opravdu bylo jediné místo, kde za těch dvanáct hodin šlo postavit stan.

Úprk domů a Cliffhanger

Ze třetího tábora jste se vrátili do základního tábora, což jste popsal jako „dvoudenní zběsilý úprk“… 

Sestup je ve většině případů složitější než výstup. Člověk je zesláblý a šlapat z kopce dolů je vždycky horší, navíc když to jdete seky v mačkách a cepínech. Krok směrem dolů v ledovém svahu, který má 45-60 stupňů nebo i víc, je s tím batohem na zádech složitější a plyne z toho spousta rizikových situací. 

Jako například? 

Já bych řekl, že to jsou až takové filmové situace. Jako že vám ujedou nohy i jedna ruka a visíte jen na druhé ruce. Něco jako Cliffhanger, akorát bez těch skob (smích). Tam je pak otázka, jak jsou spolulezci zajištění, aby vás v případě pádu zachytili. Ale vy si tady nemůžete dovolit metodicky dávat jištění co šest metrů, jak byste měl. Na šedesátimetrovém lanu jsme měli jistící body třeba dva. Což znamená, že když jste na tom laně tři, tak to máte čtyřicet metrů pád, když jeden spadne. No a pak se můžeme bavit, co vydrží šroub a co vydrží ti spolulezci, protože tam je riziko, že ten padající člověk strhne i ty dva další. 

Dole jste se nakonec rozhodli, že letos druhý pokus o zdolání vrcholu už nezkusíte. Co vás k tomu vedlo? 

Počasí hrálo roli, ale upřímně, náš postup byl kvůli té aklimatizaci prostě pomalý. A máme zkušenosti na to, že jsme sebekriticky zhodnotili, že dál by to bylo s velkým rizikem. A do toho jsme nechtěli jít. Mělo by smysl dát si den dva pauzu a pak vyrazit rychle nahoru, tam už by aklimatizace zabrala. Ale kvůli výhledu počasí už to nebylo možné. 

Jak to vidíte za rok, bude druhý pokus?

To je závislé na tom, jak dopadnou ti dva kluci, kteří tam lezli po nás Kdyby vylezli na vrchol, tak to pro mě ztrácí smysl. Já takových kopců mám na svém seznamu více, tak bych se prostě přesunul někam jinam. (Phillip Brugger a Jordi Tosas nakonec také na vrchol nevylezli, pozn. red.).