Krátce poté, co se jako dvaadvacetiletý kluk poprvé postavil na zámořský led, poznal, že NHL bude tvrdou zkouškou. Jeho Minnesota hrála přípravný zápas proti Pittsburghu a Musila čekala jeho první zámořská bitka.

„Za Tučňáky tehdy hrál menší hráč s boxerským nosem, jmenoval se Ruskowski a ten do mě neustále šil. Teď už ani nemůžu opakovat, co mi říkal, protože by to určitě byla nějaká diskriminace. Každopádně jsem dostal tak naloženo, že mi polámal nos a zavřel obě oči,“ vzpomíná Musil v podcastu Bez frází Plus, který je připravovaný ve spolupráci s Aktuálně.cz.

Krátce nato měl natáčet reklamu na místní pizzu. Štáb změnu jeho vizáže za překážku nepovažoval, odchovanec Pardubic si tedy střihl roli se zmalovaným obličejem. „Když to pak mamka na kazetě viděla, tak se málem zhroutila a řekla mi, ať se okamžitě vrátím domů. Poznal jsem, jak doopravdy tvrdá je NHL. Bylo to upozornění, že už nejsem v Čechách, kde se kočky jenom škrábou, ale tady že se kouše,“ usměje se pardubický odchovanec.

Přitom nikdy nebyl enforcerem, zlým mužem placeným za ochranu svých spoluhráčů. „Ale když jsem hrál tvrdě, musel jsem být připravený, že ostřejší situace nastanou,“ dodává.

Možná právě proto má před spoluhráči-bitkaři hluboký respekt. „Kluci, kteří před dvaceti tisíci lidmi shodí rukavice a jdou do toho, vlastně dávají všanc svůj džob – postupují riziko, že když ten fight prohrají, tým je vymění, protože ztrácí svou roli, tedy že nejsou schopni ochránit nejlepší hráče.“ 

Řadu ze zmíněných „tough guys“ přitom poznal jako inteligentní, pracovité i citlivé borce, se kterými byla legrace. „Je to paradox. Jakmile si utáhli tkaničky, jako kdyby šly jejich myšlenkové procesy stranou. Před zápasy jsme vždycky dostali přehled soupeřů, takže naši bitkaři věděli, s kým budou, jak se říká, tancovat. Musel to být úplně jiný level stresu a odpovědnosti,“ přemítá legendární hokejista, který v půlce prosince oslaví osmapadesáté narozeniny.

On sám nebyl ani bitkař, ani nevynikal ve statistikách. Ale byl spolehlivým bekem, který byl na ledě připravený vypustit duši. „Když se mi nedařilo, sázel jsem na to, kolik jsem měl natrénováno. Býval jsem když ne nejlepší, tak jeden z nejlépe fyzicky připravených hráčů. To mě drželo nad vodou. Věděl jsem, že vydržím nejdéle, což mi pomáhalo, že mě nikdo nemohl zlomit ani psychicky. Furt mě to hnalo dopředu.“

V Calgary se naučil, že si má vážit role, která mu sedí. V obranné dvojici nastupoval s Alem MacInnisem, který byl ofenzivním typem beka, zatímco Musil to čistil vzadu. „Vlastně to tak bylo i v nároďáku. Doktor Bukač mě bral do týmu, i když jsem neměl statistiky a plno odborníků se divilo, proč je tam Musil, když může jet řada obránců, kteří byli ofenzivnější, rychlejší. Ale Bukač věděl, proč mě bere, a já jsem to pak Bukačovi vrátil,“ říká.

Právě na období v Calgary vzpomíná obzvlášť rád. A doteď lituje toho, že se rozhodl v týmu Flames nezůstat. „Byl jsem tam šťastný. Tehdy to byla výborná organizace, měla skvělé hráče, cítil jsem se tam jako doma.“

Po pěti letech mu na stole přistál nový kontrakt, ale odmítl. „Zasekli jsme se na pár drobných, ale jak jsem později pochopil, ne vždy se peníze rovnají štěstí. Musel jsem si hledat nové působiště. Nakonec jsem dostal ten samý plat, na kratší dobu, v horším týmu, kde jsem se musel přizpůsobovat. Už bych to znovu neudělal,“ dodává Musil, jenž poté zakotvil na dvě sezony v Ottawě.