Závodnice v dálkových rallye začínala s atletikou či karate, k motorům se dostala až v roce 2003.

„Dokud za mnou bývalý přítel nepřijel na čtyřkolce, tak mě to k benzinu nijak netáhlo. Byla jsem do něj zamilovaná. Byla to taková ta první veliká láska a chtěla jsem s ním trávit čas. A při tom jsem zjistila, proč má tu čtyřkolku tak rád. Postupně jsem si ji osahala a začala se mi taky líbit,“ zavzpomínala.

Trvalo to dva roky, než zjistila, že bez čtyřkolky nemůže být. „Ze začátku jsem padala, nešlo mi řadit, prostě jsem nic neuměla. Dva roky jsem se s tím trápila a mordovala.“

Od ježdění pro zábavu vedla k závodění na Dakaru ještě dlouhá cesta. „Dobrých pět šest let trvalo, než jsem jezdila tak, jak jsem si to představovala. V té době jsem studovala, takže mě to naučilo cenit si práce a toho všeho kolem. Ono to totiž není jen o tom, že vám v garáži stojí auto nebo čtyřkolka. Musíte si sami vydělat na benzin a najít si čas,“ ví své 38letá jezdkyně.

Trnitá cesta ke splnění snu

Závodění Roučkové šlo, dokonce získala titul šampionky České republiky. „Ta prvotní nafoukanost, že jsem šampionka republiky, mě ale brzy přešla. Dalších pár let mi trvalo, než jsem mohla plnohodnotně závodit s chlapama a začít je i porážet.“

Postupně v ní narůstalo přesvědčení, že bude schopná absolvovat Rallye Dakar. „První ve mně uzrála myšlenka, až pak jsem začala přemýšlet o tom, jak toho dosáhnu. Chtěla jsem tam jet. Věděla jsem, že když si něco moc přeješ a uděláš pro to maximum, tak to vyjde. Ale nespadne to jen tak do klína, musíš pro to tvrdě pracovat,“ naučila se rodačka z Děčína.

První start na Dakaru proměnila ve třetí místo ve sloučené kategorii žen motocykly + čtyřkolky. „Nejsem hrdá ani tak na ten výkon, protože jsem bojovala sama se sebou. Ale jela jsem ze všech svých sil a jsem třetí,“ pochválila se se smíchem.

V roce 2019 vyrazila na Dakar v bugině a letos v lednu poprvé v kategorii Dakar Classic s offroadovým autem Suzuki Samurai. Její projekt se jmenuje Z kopřiv na Dakar, což nyní bude tak trochu symbolizovat i její navigátor. Jmenuje se totiž Jiří Kopřiva.

„Kruh se uzavřel,“ směje se pilotka. „Původně jsem v lednu měla jet na Dakar v jiném autě a jiné kategorii, ale nevyšlo to. Měla jsem zajištěné sponzory, už jsem ohlásila, že tam pojedu, tak jsem hledala alternativu. A objevila jsem kategorii Classic. To jsou stará auta a čišelo z nich závodní srdce.“

Mechanici v němém úžasu

Přišla fáze hledání vhodného auta. Roučková postupně zavrhla Fiata Pandu i Ladu Niva, až objevila Suzuki Samurai.

Proč sáhla právě po rezavém autě, které doslova vytáhla z kopřiv? „Nízká pořizovací cena, hodně lidí má na zahradě náhradní díly a pár jich to auto už stavělo.“

Ale když „Samuraie“ ve stavu, v jakém ho získala, přivezla na dílnu, nebyla přivítána s ovacemi. „Kluci na mě asi deset minut koukali. Nikdo nepromluvil a jen chodili kolem auta. Otevřeli dveře, ty upadly. Koukli se dovnitř, tam viděli na zem. Pak jsem jim ukázala fotku, jak chci, aby Suzuki vypadalo. Bylo to hodně práce, ale za půl roku jsme auto postavili. Bylo to peklo.“

Vůz byl nakonec tak „vyšperkován“, že letos v lednu mohl v rámci klání Dakar Classic debutovat a 31. prosince se vydá na start dalšího ročníku.

Závodění neznamená jen úspěchy, ale také řadu pádů. A to ne jen těch reálných ze čtyřkolky. „Co tě nezabije, to tě posílí,“ prohodila lakonicky Roučková. „Největší zklamání bylo, když jsem věřila radám lidem z týmu. Ti mě obešli a vzali to, co bylo moje. Díky tomu jsem se ale stala silnější, pomohlo mi to odrazit se ode dna a teď pojedu počtvrté na Dakar.“

Ani účast na Dakaru neudělala ze závodnice čistou profesionálku. „Je to krásný koníček, splnění krásného snu, ale vždycky k tomu musíte mít nějakou práci nebo brigádu,“ říká vystudovaná mluvčí, která už zkusila novinařinu, tři roky dělala v cukrárně a nyní se vedle ježdění věnuje různým brigádám. To vše proto, aby během sezony utratila za přípravu, testy, soutěže a další věci spojené s týmem Czech Samurai několik milionů korun.

„Snažím se, aby závodění bylo na full time. Ono totiž nejde jen o ježdění. Musím shánět sponzory, zajišťuju si PR a třeba i balím doprovodné auto,“ vysvětlovala.

Tvrdej, drsnej a úžasnej táta

Všechno to dohromady zabere denně někdy i víc než dvanáct hodin. „Neznám něco jako konec pracovní doby. Když přijdou e-maily, které je nutné vyřešit, tak je vyřeším třeba v noci. Nemám víkendy, nemám dovolenou. S manželem na sebe moc času nemáme, ale snažím se rodinu striktně oddělovat a v té chvíli pro mě nic jiného neexistuje,“ vysvětlila Roučková.

Důležitým člověkem, který formoval její povahu, byl otec. „Tatínek byl tvrdej, drsnej a úžasnej. Byl to pro mě ten nejúžasnější člověk na světě. Nic mi neodpustil a byl tak striktní, že když něco řekl, tak to prostě platilo. Zjednal si velký respekt, na což si myslím, že spousta lidí dneska zapomíná, mít respekt ke svým rodičům,“ domnívá se.

Táta jí dal hodně věcí do života. „A také rad, který jsem nechápala. Až časem a věkem jsem ho pochopila. Kdyby to šlo vrátit, řekla bych mu to ráda osobně. Mám naučené dělat věci absolutně naplno,“ zamyslela se.