Čím je pro vás sedmá příčka v této anketě?
Mým dalším sportovním úspěchem. Když jsem se před šesti lety vešel do desítky nejlepších českých sportovců, tak asi leckdo kroutil hlavou, jak do elitní společnosti mohl proklouznout nějaký lezec. Jenže sportovní lezení se úžasně rozšířilo a možná i díky mně zajímá stále více lidí. Jsem proto moc rád, že tento nádherný sport už není žádným otloukánkem.
Čeho si z letošních úspěchů nejvíc ceníte?
Jsem pyšný na to, že se mi na mistrovství Evropy v Mnichově podařilo ve velké konkurenci obhájit prvenství v disciplíně obtížnost a sbírku zkompletovat dalšími dvěma medailemi. V Moravském krasu jsem pak zdolal druhou nejtěžší cestu na světě a v Macoše jako první přelezl nejstrmější český převis.
To jste se tam nějak protlačil mezi turistickými výpravami?
Kdepak, musel jsem čekat do tří hodin odpoledne, kdy výpravy odcházejí, protože část klenby vede nad turistickým chodníčkem. O této akci jsem uvažovat už tři roky, vždyť Macochu mám půl hodiny od domova a teprve letos to vyšlo. Nebylo to však vůbec jednoduché, protože jednotlivcům se tam sportovní lezení povoluje pouze pětkrát v roce a ještě k tomu musí aspoň trochu mrznout.
Překvapilo vás tam něco?
Hlavně kvalita skály, která není rozbitá. Bylo to těžké, ale zároveň i kvalitní lezení s dobrodružnou příchutí. Rád bych se tam znovu vrátil a vymyslel další zajímavé cesty. Už jako kluk jsem si dělal seznamy nejtěžších cest v Moravském krasu a poblíž mého rodného Brna jsem jich našel hodně.
Obdiv pro slavného detektivkáře Nesba
Zpestřením letošního roku bylo pro Adama Ondru setkání se slavným norským spisovatelem Jo Nesbem. V říjnu společně vylezli Martinku, nejvyšší skálu Pavlovských vrchů.
„Za deset let to dotáhl na velmi vysokou úroveň, takže jsem se nemusel bát ho vzít na nějakou pořádnou věc. Jo je fantastický lezec. V šedesáti letech lézt 7c+ a jeho životní sen je 8a, to je opravdu neuvěřitelné,“ chválil Ondra autora, s nímž se kdysi seznámil díky jeho manažerce. Ta českého sportovce oslovila a Ondra s Nesbem si vyměnili telefonní čísla.
Mají podobný program se stěnami i skalami i vaši největší soupeři?
Moji velkou vášní jsou stále jak umělé stěny, tak i svět skal. Vím, že hodně mých soupeřů na skály nikdy nelezlo. Přitom jsem přesvědčený, že mně skály v technice lezení hodně pomohly.
Jaká atmosféra provází vaše vystoupení?
Různá, ale aspoň dvě letošní stojí za připomenutí. Krásná byla na šampionátu v Mnichově a skvělá divácká kulisa mě potěšila v Chamonix, kde umělou stěnu postavili na náměstí s výhledem na Mont Blanc.
A radost z letošní sezony vám opravdu nic nezkazilo?
Se smíšenými pocity jsem se vracel z norského Flatangeru. Vydal jsem se tam s Rakušanem Jakobem Schubertem, s kterým jsme v závodech konkurenti, ale jinak parťáci. Lákají nás tam skály s nejvyšší obtížností a chtěli jsme tak naplnit Projekt Big. Byli jsme hodně blízko ke splnění našeho záměru, ale déšť nám to neumožnil. Příští rok se tam chceme vrátit a věřím, že pokud nám to počasí dovolí, tak svého cíle dosáhneme.
Máte už představu, jak by měla vypadat vaše příprava na příští rok?
Její základ bude na umělé stěně v kombinaci s několika závody a lezením po skalách. Mám výhodu, že po zkušenostech se dokážu poměrně rychle změnit ze skalního lezce na lezce po umělé stěně. Jinak o motivaci mám ve dvou případech v předolympijském roce postaráno.
Můžete ji prozradit?
V květnu se v Praze na Letné uskuteční závod Světového poháru a bude to vůbec poprvé, co se na domácí půdě představím v soubojích se světovou konkurencí. Snad přijde i hodně diváků, takže se moc těším. Navíc Praha jako pořadatel této soutěže bude výjimkou, protože v převážné většině se Světový pohár v hlavních městech nekoná.
A druhý motiv?
Tím je srpnové mistrovství světa v Bernu, které je okořeněno kvalifikací na olympijské hry. V kombinaci, což je součet bodů za umístění v několika discíplinách, tři nejlepší lezci získají vstupenku do Paříže, což je můj cíl.