Co dnes dělá kanonýr Radek Drulák, vicemistr Evropy 1996?

Žije poklidným životem, chodí do zaměstnání a užívá si hezkých chvil. Věnuju se manželce, rodinnému baráku a zahradě. Pracuju jako administrativní síla ve firmě, která obchoduje s plyny, propan, butan, metan. Stáčíme je do lahví a rozvážíme.

A fotbal ho obchází?

Teď už vlastně ano. Do začátku nové sezony jsem ještě trénoval, ale na dalším působení jsme se nedohodli. Vedl jsem Sokol Bohuňovice, vesnický klub kousek od Olomouce. Převzal jsem ho předloni v I. A třídě a postoupili jsme. V minulé sezoně, která se nedohrávala kvůli koronavirové pandemii, jsme skončili pátí. Docela úspěch.

Proč jste tedy odešel?

Funkcionáři měli jiné představy, odůvodnění znělo, že už nemám hráčům co dát. To jsem ale nepochopil. Stejně jako hráči a někteří lidé z výboru. Psali mi i novináři, co se stalo, že to není normální.

Šlo o peníze?

Na této úrovni vůbec. Kluci trénují po zaměstnání, dvakrát týdně, nemají z fotbalu ani korunu. Stejně jako já. Ale někteří to začali trochu flákat, mysleli si, že už toho umí dost, ale neumějí. Nyní jsou třináctí, doma ještě nevyhráli. Je to špatné, ale to je jejich problém.

Pokud si dobře pamatuju, tak jste nikdy trénovat nechtěl. Proč jste změnil názor?

Oni mě ukecali. Bohuňovice přede mnou vedl bývalý spoluhráč Roman Sedláček, jenž převzal nyní olomoucký dorost. Volal mi, jestli bych tam šel. Moc se mi nechtělo, ale domluvili jsme se. První rok byl perfektní, prohráli jsme jen jednou v závěru, když už bylo po oslavách.

Trenérské ambice jsem jinak skutečně neměl. Jediná předchozí štace byla v Rakousku, kde jsem pracoval. Přemluvil mě Franz Grad, majitel klubu ASKÖ Oedt z předměstí Lince, mužstvo hrálo na úrovni naší divize. Znal mě z doby, kdy jsem kopal rakouskou ligu za FC Linec. (v roce 1997 – poz. red.) Když jsem pak jezdil s kamionem, opět jsem ho potkal. Vlastní jednu z největších speditérských firem v Rakousku, zaměstnával mého syna a dal práci i mně. Včetně trénování. Říkal, že takový fotbalista nebude jezdit kamionem, a platil mě šest let. Ale ani to neskočilo krásným koncem, byl jsem vyhozen, když jsme byli na druhé příčce. Chtěl za každou cenu postupovat, nahoru šel jen jeden.

Takže nakonec z odříkaného chleba docela tlustý krajíc. Není vám líto, že jste se po úspěšné kariéře nevrhl na trénování?

Není, přiznávám, že by mě to ani nebavilo. Za Euro 1996 jsme dostali nějakou třídu, tu nejvyšší – profilicenci – jsem si ale neudělal. Nechtěl jsem. Být každý den na hřišti a zlobit se s hráči, to mě opravdu nelákalo.

Nelákalo vás zlobit se s hráči, přitom jste měl licenci hráčského agenta FIFA. Není v tom rozpor?

Když jsem v 90. letech minulého století začínal, nebylo nás mnoho. Zdeněk Nehoda, Paul Paska, Pavel Zíka, krátce Franta Straka a Venca Němeček. Rozjíždělo se to dobře, spolupracoval jsem s Jirkou Hamalem, který zastupoval hokejisty. Měli jsme firmu napůl. Měl jsem podepsané například oba Hubníky. Ale pak mi kolegové začali hráče přetahovat, jejich gangy, když to tak řeknu, našim hráčům dávaly tučné odměny, aby k nim přešli, já neměl sto tisíc na úpis, aby zůstávali u nás. Navíc ředitel Sigmy Olomouc Jirka Kubíček hráčům zakázal, abych je zastupoval. Sám nevím proč, snad jsem pro olomouckou slávu něco vykonal.

Takže jste nepokračoval?

Šlo to do kytek, tak jsem to ukončil. K práci agenta jsem se vrátil ještě jednou se Zdeňkem Zlámalem, který vlastní Prostějov. Ale požadavek, abych si na sebe hned vydělal, splnit nešel. Chtělo to nějaký čas. Nabrali jsme hráče, ale bylo mi vyčítáno, že moc neprodávám a nejsou zisky. Vysvětloval jsem mu, že přece nekoupím jablko a hned ho nesežeru. To přece nejde. Vemte si i ten paradox, založili jsme firmu a on nechal podepsat svého syna Zdeňka, jenž chytal za více prvoligových klubů včetně Slavie a Sparty i v zahraničí, u konkurence. To nedávalo smysl. Neměl jsem na to žaludek.

Nějakou dobu jste jezdil s kamionem. Jak na to vzpomínáte?

Jezdil jsem pro olomouckou firmu J.M.I.T., kde syn začal dělat dispečera. Potřebovali šoféra na transport dvanáctitunového nákladu do Lucemburska. Docela mě to zajímalo, splnil jsem si vlastně dětský sen. Na větší auťák jsem si však netroufl, z toho jsem už měl strach.

Poznávali za volantem proslulého střelce?

V zahraničí určitě ne, ale u nás po republice, když jsem rozvážel zboží, občas někdo ano. Musel jsem vysvětlovat, proč jezdím s kamionem, ale já jim jen říkal, že nějak se živit musím. Naše generace, nebo spíš moje, si tolik fotbalem nevydělala. Já odcházel ven v roce 1991, měl jsem slušnou nabídku z francouzského FC Rouen, zařizoval mi ji nebožtík Hugo Losenický, který Francii uměl. Byl jsem po operaci zad, proto mě odmítl Le Havre, šel tam potom Václav Daněk. Rouen by to riskl, když jsem absolvoval testy v německé Bochumi a v Belgii. Pro mě za fantastických platových podmínek.

Proč to tedy nevyšlo?

Už jsem byl sbalený, bylo dohodnuté i odstupné pro Sigmu. Sešli jsme se v Praze v hotelu Internacional, já, ředitel Sigmy Kubíček, Hugo Losenický, prezident Rouenu, zástupce Pragosportu Vacek. Vytáhly se už vyplněné smlouvy, zbývaly podpisy. A Kuba (Jiří Kubíček) najednou řekne, že mě Olomouc nepustí. Všechno padlo, Francouzi dost nasra…, já ostatně také. Za půl roku mě pustili do druholigového německého Oldenburgu, vyřizoval mi to Pavel Mačák, bývalý brankář Baníku Ostrava, jenž za komunistického režimu odešel ven.

Kromě Oldenburgu jste ještě stihl německý Chemnitzer FC a zmiňovaný rakouský prvoligový FC Linec. Takže nějaké valuty byly, nemýlím se?

Abych se zajistil do konce života, to ne. Nějaký důchod však z toho ještě bude, německý jsem si nechal vyplatit hned, rakouský mi naskočí, až půjdu za šest let do penze. Společně s tím, když jsem pracoval pro speditérskou firmu a trénoval, to vychází asi na 240 eur. Samozřejmě dobré přilepšení.

Poznal jste i úděl majitele hospody. Jaké to bylo?

Šlo o vysloveně rodinný podnik ve vesnici Mezice kousek u Olomouce. Já, manželka a pomáhali nám syn a neteř. Měli jsme trochu jiné představy. Strávili jsme v hospodě 365 dnů v roce. Vařit nemělo smysl, na jídlo nikdo přes den nepřišel, pátky a soboty sice narváno, ale během týdne prdlačky, ztráta času.

Takže krach?

Hospodu jsme naštěstí prodali i s mírným ziskem, než za kolik jsme ji koupili. Stál o ni jeden starousedlík, dohodli jsme se. Ale žádný velký vývar, skoro šul nul. Jestli jsme za dva roky života v začouzeném prostředí trhli sto tisíc, tak to víc nebylo.

Na fotbal nechodíte. Čím vás otrávil?

Mám to na Sigmu dvacet minut chůze, ale neláká mě to. Nelíbí se mi, jak s námi bývalými hráči zametli. Nestojíme jim ani za to, aby nám dali slušná místa. Sedíme v rohu jak pitomci. Vedle mě bratři Fialové, Láďa Kučerňák, Dan Matuška, brankář Jirka Doležílek.

Nevadí vám ani, že vám nevolají novináři a nežádají o zasvěcené odborné postřehy?

Vůbec po to netoužím. Navíc znáte moji hubu, když se mi něco nelíbí, tak to naplno řeknu. Když jsem kritizoval reprezentanty, kteří bojovali o postup na ME 2012 a hráli hrozně, ale pak jim to vyšlo, vulgárně mě uráželi. To nemám zapotřebí. Vylezli z letadla jak banda vandráků a šili do mě. Udělali sami ze sebe osly, byla to hrozná ostuda. Na druhé straně se mě spousta lidí zastala. Já nyní nemám na koho chodit, osobnosti nejsou. Fotbal je nudný, tleská se už, když se kope roh. Není to žádná podívaná.

Pochvalujete si, jak žijete spokojeným životem a pracujete ve firmě, která stáčí plyn do lahví. Moravané však nejraději stáčejí slivovici. Vy byste nepřešel na tuto komoditu?

Stáčím oboje. Doma mám slušnou zásobu, jezdím si ji kupovat do Bzence. Když jsem pracoval v Rakousku, chlubil se jeden kolega, jak ji má skvělou. Říkám, Bohušu, dones ochutnat. Nelhal, dneska beru okolo čtyřiceti litrů.