Díky svému stylu hry si útočník František Černík vysloužil přezdívku „Kulový blesk“. Když se robustní střelec rozjel, nebyl k zastavení. Podle příjmení a kudrnatých černých vlasů se mu říkalo také „Čert“.
„Nejraději vzpomínám na hattrick proti Rusům, na mistrovství světa 1978 v Praze proti Vladislavu Treťjakovi. A pak ještě na rok 1981, kdy jsme s Vítkovicemi byli mistry republiky,“ usmívá se oslavenec.
Reprezentační dres oblékl Černík ve 151 zápasech, v nichž zaznamenal 42 gólů. Zahrál si na šesti šampionátech, z nichž má kromě zlata ze svého premiérového MS 1976 v Katovicích ještě tři stříbra a jeden bronz.
„Nástup do nároďáku v roce 1976 byl parádní, tehdy byla ta skladba jasná a málokdo nový se tam dostal. Bylo těžké se v reprezentaci prosadit, o to víc jsem si toho vážil,“ vzpomíná Černík.
Ve stejném roce si zahrál na Kanadském poháru, kde Čechoslováci šokovali Kanadu výhrou 1:0, prošli až do finále a tam právě Kanaďanům dvakrát podlehli. „Letět v té době do Kanady a narazit na hráče NHL, to byl neuvěřitelný zážitek,“ podotýká někdejší útočník.
Životní duel odehrál na zmiňovaném MS 1978 v Praze, kde se hattrickem podílel na výhře 6:4 nad úhlavním rivalem ze Sovětského svazu.
Tehdejší brankář Sovětů Treťjak o třech gólech ve vlastní síti mluvil i po čtyřiceti letech, když Černíkovi do Vítkovic posílal zdravici na videu při příležitosti vyvěšení útočníkova dresu.
„Nezapomenutelné, pro Treťjaka to musel být těžký moment,“ směje se Černík. „Ale byla smůla, že nám titul v Praze unikl jen o skóre. O rok dříve jsem zase o zlatý šampionát ve Vídni přišel kvůli noze v sádře,“ doplňuje.
S národním mužstvem se rozloučil jako kapitán na stříbrné olympiádě 1984 v Sarajevu a na jednu sezonu si vyzkoušel NHL v Detroitu.
„Šel jsem tam pozdě, v 31 letech. Emigrovat jsem předtím nechtěl, měl jsem tady manželku, děti, rodiče. Pro Evropany to tehdy bylo v zámoří dost těžké. Na ledě jsem problémy neměl, ale dostával jsem málo času. Nebyl jsem na to zvyklý,“ popisuje.
Na klubové scéně zasvětil rodák z Nového Jičína svůj hokejový život Vítkovicím, jen s výjimkou vojenské služby v Jihlavě.
V roce 1988 mu kluboví funkcionáři nabídli místo sekretáře Vítkovic a Černík se rozhodl pověsit brusle na hřebík. V roli „bafuňáře“ se rychle rozkoukal a postupně vystřídal mnoho funkcí v klubu i reprezentaci.
Jako generální manažer národního týmu se podílel na triumfech na olympiádě v Naganu i na šampionátech 2000, 2001 a 2010, Vítkovice dovedl v obdobné roli pětkrát do finále extraligy.
Černík proslul i svými výlevy vzteku. „Něco bych teď třeba vzal zpátky, ale emoce k mojí povaze zkrátka patří. Dnes už to samozřejmě sleduju s větším odstupem,“ míní čestný prezident Vítkovic.
Ve finále extraligy v roce 1993 přinesl sparťanům mistrovský pohár na střídačku už během druhé třetiny klíčového finále. Vítkovický tým měl totiž pocit, že se stal obětí otravy jídlem, Černíkovi se navíc nelíbilo rozhodování sudích.
„Vezměte si ho, raději si ho vezměte už teď, když neumíte vyhrávat férově! A odjeďte!“ burácel tehdy rozzlobený manažer Vítkovic.
„Byl jsem nervní, lítal jsem při zápasech do kabiny rozhodčích. Jednou jsem dokonce převrátil budku s brankovým sudím,“ dodává.
V hráčské i ve funkcionářské roli se otec dětí Michala a Andrey, který rád chalupaří a hraje tenis, vždy řídil heslem „Čert nikdy nespí“.