To jméno znal i v Československu ve druhé polovině osmdesátých let každý, kdo něco zaslechl o basketbalu.

Informace o NBA byly prakticky nedosažitelné, a tak si kluci s oranžovým míčem často hráli právě na něj a klub Cibona Záhřeb byl díky němu pojmem.

Mladičký Dražen Petrovič totiž uchvacoval skvělými výkony. Cibonu, za niž v jednom zápase nasázel neuvěřitelných 112 bodů, dotáhl v letech 1985 a 1986 k evropskému triumfu mezi kluby, tehdejší Jugoslávii k titulu šampiona kontinentu a už v 21 letech ho v ní vyhlásili sportovcem roku.

V roce 1988 odešel do Realu Madrid. Bylo mu teprve 23 let, tehdejší jugoslávská pravidla přitom dovolovala přestupy do zahraničí nejdříve v 28.

„Asi si dovedete představit všechny ty lidi, které jsem musel podplatit, abychom to obešli,“ vzpomínal sportovní agent José Antonio Arízaga na přelomový transfer, jehož byl přímým účastníkem.

Petrovič ihned dovedl Real k triumfu ve španělské lize, při vítězství ve finále evropského Poháru vítězů nasázel italské Casertě 62 bodů.

Po jediné veleúspěšné sezoně se vydal dobýt i NBA. Hrál za Portland, pak přestoupil do New Jersey. Mezitím přivedl Jugoslávii k titulu mistra světa i stříbru z olympiády, to získal znovu i s už samostatným Chorvatskem.

Sezona 1992/1993 byla jeho dosud nejlepší v NBA, proto byl zklamaný, že New Jersey otálelo s nabídkou nového kontraktu. Petrovič proto zvažoval, že vyslyší vábení řeckých klubů, které se mu vnucovaly s tříletou smlouvou na sedm a půl milionu dolarů čistého. 

S nevyřešenou budoucností odjel rodák z Šibeniku do polské Vratislavi, aby pomohl Chorvatsku v kvalifikaci o postup na mistrovství Evropy. Po ní se rozhodl, že se ve Frankfurtu oddělí od týmu a nepoletí s ním návazným spojem do Záhřebu, ale pojede domů autem. 

Bylo to osudné rozhodnutí.

7. června 1993 v 17.20 Petrovič při nehodě na dálnici A9 u německého Ingolstadtu zemřel.

Podle vyšetřování německé policie se řidič náklaďáku pokoušel zabránit střetu s osobním autem, jenže ztratil nad řízením kontrolu, prorazil středový pás a zablokoval všechny tři pruhy v protisměru.

O vteřinu později do něj v rychlosti kolem 180 kilometrů za hodinu narazil červený Volkswagen Golf se spícím Petrovičem na místě spolujezdce.

Náraz vymrštil chorvatského basketbalistu z vozidla, Petrovič na místě podlehl těžkým zraněním hlavy.

Auto řídila jeho přítelkyně, topmodelka a maďarská basketbalistka Klara Szalantzyová, ve voze s nimi byla ještě další basketbalistka, turecká reprezentantka Hilal Edebalová.

Přes špatnou viditelnost neměli Petrovič a Edebalová zapnuté bezpečnostní pásy. Obě ženy utrpěly při nehodě vážná zranění.

Turkyně byla osm měsíců v kómatu, utrpěla ztrátu paměti, basketbal už nikdy nehrála a pokusila se o sebevraždu skokem ze 17. patra. „Chtěla jsem se probudit z té noční můry,“ řekla později listu New York Daily News.

Szalantyová strávila sedm dní na jednotce intenzivní péče, na hřiště i k profesi modelky se pak krátce po nehodě vrátila.

Tři roky po Petrovičově smrti se seznámila s německým fotbalistou Oliverem Bierhoffem. Za muže, který ve finále mistrovství Evropy 1996 zarmoutil v prodloužení zlatým gólem české fotbalisty, se i provdala.

Petrovič i po smrti zůstal sportovní ikonou. V Chorvatsku má nespočet soch, pojmenované po něm jsou sportovní haly i náměstí.

Jeho socha stojí i před Olympijským muzeem ve švýcarském Lausanne, tenista Goran Ivaniševič věnoval svůj triumf ve Wimbledonu právě Petrovičovi.

„Bylo vzrušující hrát proti Draženovi. Pokaždé, když jsme se utkali, do toho šel úplně naplno. Nebyl nervózní, šel do mě stejně tvrdě jako já do něj. Takže jsme svedli několik skvělých bitev. Bohužel, nakonec jich bylo tak málo,“ poklonil se chorvatskému soupeři nejlepší basketbalista všech dob Michael Jordan, jenž právě v Petrovičově éře začal s Chicagem Bulls vládnout basketbalovému světu.