Jak jste brala konec v národním týmu po přípravě před evropským šampionátem?

Těžko se mi hledají slova. Bylo to trošku jako bodnutí nožem, protože po individuální stránce jsem měla výbornou sezonu, cítila jsem, že forma ještě graduje. Byla to už moje sedmá pozvánka do reprezentace, na turnaj jsem se znovu nedostala. Je to zklamání, na druhou stranu podle minutáže v přípravě jsem vnímala, že tahám za kratší konec.

Dříve jste na pozvánku do seniorské reprezentace dlouho čekala. Přišla v roce 2019, ale ani tehdy jste na ME neodjela.

Ano, poprvé jsem byla pozvaná ve 25 letech, tehdy jako nejužitečnější hráčka Českého poháru. Úsměvné je, že trenér Štefan Svitek říkal, že bude náročné, abych se při první pozvánce probojovala na turnaj. Teď jsem při loučení zase slyšela, že tým chce stavět na mladších hráčkách. Těžko se mi to kousalo, připomnělo mi to text jedné písničky „včera mi bylo málo, dneska je mi moc“.

Jak vidíte naděje českého týmu, který bude chtít po třech neúspěších konečně postoupit ze základní skupiny?

Šance na dobrý výsledek určitě je, skupina s Izraelem, Itálií a Belgií se dá považovat za skvělý los. Postup ze skupiny, minimálně ze třetího místa, je určitě v silách holek. Izrael porazit musí, Itálie by mohla být hratelná. Dál si nejsem jistá, to už bych si na český tým nevsadila.

Budete fandit u televize? Nebo ve vás přece jen zůstala hořkost?

Mám v týmu kamarádku Veroniku Šípovou, té hrozně fandím. Jinak se přiznám, že jsem odjela na chalupu, kde mám dost práce. Výsledky mě zajímat budou, ale nějaký mrak tady je. Nejsem úplně spokojená s formou, jakou jsem tým opustila. Nemohu teď říct, že budu držet palce u rukou i nohou. Mám k tomu trošku odstup.

Může to znamenat úplný konec s reprezentací?

Nemládnu, s věkem to bude jen horší. Na druhou stranu svými výkony si o další pozvánku říct mohu. Chci to vzít jako pozitivní motivaci a budu chtít ukázat, že pořád jsem hráčka, která by za to stála.

Zůstáváte pro příští sezonu v Hradci Králové?

Mám více nabídek a trochu zamotanou hlavu. Nějaký zájem je i ze zahraničí, takže ač Hradec miluju a pořád mě to tam táhne, budu muset zauvažovat, co dál. Agent jedná i s týmy, které hrají v Eurocupu, což by byl pro mě krok dopředu.

Jednak se ptám proto, zdali vám po letech v české lize nechybí motivace? USK Praha deset let neprohrál zápas.

Beru českou ligu jako úžasný prostor na konfrontaci s hráčkami, které třeba teď byly vybrány do týmu pro ME. Co se týče USK, může to znít naivně, ale podle mě je chyba právě v tom přístupu, pokud si někdo řekne, že se hraje jen o druhé místo. Před pár lety jsme s Hradcem podlehli USK jen o šest bodů, krůček po krůčku se můžeme přibližovat. Musí se to zkoušet. Podívejte se na mužskou ligu, kde Opava ukončila nadvládu Nymburka.

Ptal jsem se také proto, že vás vždy lákal přestup do Polska.

Ano, jsem absolventka středoevropských studií se zaměřením na polonistiku, proto mě to do Polska vábí. Polsky umím, mohla bych se v tom dále zlepšovat. Liga je tam kvalitní a tvrdší. Bohužel teď to na Polsko nevypadá, zahraniční nabídky byly spíše z jiných zemí.

Jak jste se vůbec dostala ke studiu polonistiky?

Strůjcem toho nápadu byla moje maminka. Já jsem po gymnáziu vůbec nevěděla, co chci dělat. Nicméně bavily mě historie a literatura, žijeme ve střední Evropě, a proto mi nakonec středoevropská studia přišla ideální. Dnes jsem za to ráda, obor byl perfektní a hlavně vyučující pro mě byli neuvěřitelnými vzory. Jak po lidské stránce, tak jako studnice vědění. Polonistika byla nejlepší možná volba. Polsko u nás třeba není vnímáno jako příliš atraktivní, ale mně už se kolikrát ukázalo, jak může být znalost polštiny v Česku užitečná.

Ohlížíte se teď po konci sezony po nějaké práci, kdy byste mohla vystudovaný obor zhodnotit?

Filozofická fakulta vás naučí mluvit, obecně řečeno vás naučí takové „soft skills“. Mým přivýdělkem jsou teď podcasty z basketbalového světa ve východních Čechách. Dělala jsem rozhovor pro hradecký magazín Salonky a později mě oslovili, jestli bych si nechtěla vyzkoušet roli moderátorky. Kývla jsem na to, baví mě to. Tak teď už jen čekám na nějakého polského hosta.

Takže byste někdy mohla být i sportovní novinářkou?

Že bych vám fušovala do řemesla? (smích) Už jsem si zkusila také komentování zápasu ve Federálním poháru. Do budoucna se tomu určitě nebráním, propojila by se schopnost komunikace třeba se zkušenostmi z basketbalu. Bylo by to fajn.

Váš otec pochází z Konga. Studium směrem k Africe vás nelákalo?

Ne ne, afrikanistika mě nelákala vůbec. V Africe jsem byla jednou a zajímavé je, že se mi tam smáli, že jsem běloška. Přitom tady mi zase říkají černoška. Je to tak, že africké geny jsou na mně vidět, ale že bych k Africe nějak inklinovala, to ne. V Česku jsem se narodila, jsem Češka, bližší košile než kabát. Proto i při studiích byla volba v porovnání s Afrikou jasná.

Afrika vás při té jediné návštěvě příliš neokouzlila, že? Kdysi jste říkala, že se vám zkrátka dobře žije tady. 

Když to řeknu drsněji, máme se jako prasata v žitě. Životní úroveň v Africe možná šla od té doby, co jsem tam byla, nahoru, ale já jsem ráda, že mohu žít v Česku.

Zčásti africkou krev ale máte. Projevuje se to u vás nějak?

Asi celkově mým temperamentem. Jinak třeba mám ráda věštění, mám blízko ke spiritualitě. A myslím si, že právě v Africe jsou lidé více schopni pracovat se svou intuicí a něčím, co není vysvětlitelné pouze rozumem.

A co na hřišti?

Říká se o mně, že jsem bojovná, ale takovou vlastnost samozřejmě mají i leckteré české hráčky. Dále asi atletičnost, dynamičnost. Ale zase nemám ráda, pokud se říká, že to je v genech. Odpovídám, že je to prací. (úsměv)