Psal se rok 1938, svět stál na prahu války, a v boji o titul profesionálního mistra světa těžké váhy proti sobě nastoupili Němec a Američan.
Veřejnost považovala tento zápas za souboj dobra a zla. Louisovi přinesl opět titul profesionálního mistra světa v těžké váze.
Poprvé se oba borci utkali v roce 1936. Schmeling tehdy ještě v roli outsidera nastoupil v aréně proti hvězdě světového boxu, „neporazitelnému“ Američanovi Joeovi Louisovi.
Když vyhrál, nacistické Německo jásalo a souboj využívalo ke své propagandě.
Po dvou letech se v Americe chystal odvetný zápas Schmelinga s Louisem. Jednalo se o boxerskou událost století.
V Německu byl zápas interpretován jako souboj mezi nordickým hrdinou a podřadnou černou rasou.
V Americe zase jako boj svobodného světa s nacistickým běsněním. „Joe, potřebujeme svaly, jako jsou ty vaše, abychom porazili Německo,“ nabádal prezident Franklin Delano Roosevelt, když boxera pár týdnů před mačem přijal v Bílém domě.
Louis bral tentokrát přípravu na duel vážně, vzdal se golfu i žen a dřel v tělocvičně.
Ze Schmelinga udělali američtí novináři Hitlerova poskoka a cestou do ringu na něj lidé házeli odpadky.
Sám Hitler zrušil kvůli zápasu noční zákaz vycházení, aby lidé v Německu mohli utkání sledovat v kavárnách a barech.
Schmeling však prohrál, když ho Louis na stadionu New York Yankees před 70 tisíci diváků knockoutoval už v prvním kole.
Byla to velká rána pro nacistické Německo, pro které se rázem jeho hvězda stala přítěží.
Schmeling musel v roce 1941 narukovat a sloužil u německého letectva jako elitní výsadkář. Zúčastnil se akce při obsazování řecké Kréty.
Konce války se dočkal ve zdraví. Po ní pracoval jako manažer Coca Coly v Německu a při cestách do Ameriky se velmi spřátelil se svým dávným rivalem Louisem.
Finančně mu pomáhal a po jeho smrti v roce 1981 mu dokonce zaplatil vojenský pohřeb, na němž nesl i jeho rakev.
Schmeling, který byl manželem první české filmové hvězdy mezinárodního formátu Anny Ondrákové, po letech také vzpomínal na svůj prohraný zápas.
„Při pohledu zpět jsem skoro rád, že jsem prohrál,“ oddechl si.
„Jen si představte, co by se stalo, kdybych se vrátil do Německa jako vítěz. I když jsem s nacisty neměl nic společného, vyznamenali by mě. A po válce bych mohl být považován za válečného zločince,“ prohlásil s roce 1975.
Sám zemřel v roce 2005 jako bezdětný a bezmála stoletý, osmnáct let po Ondrákové, s níž prožil v manželství víc jak půlstoletí.