Jalonena střídá Radim Rulík. Za normálních okolností by málokdo mohl něco zásadního namítnout. Jeden kvalitní kouč nahrazuje jiného.
Rulík prokázal kvalitu v extralize a zhruba před půl rokem dovedl českou dvacítku k senzačnímu stříbru z mistrovství světa. Vedle Václava Varadi, kterému ale zrovna začal běžet megakontrakt v Pardubicích, je to v současnosti zřejmě nejpovolanější člověk na nejprestižnější trenérský post v českém hokeji.
Přesto Rulíkův nástup provází trpkost. A zbytečný tlak navíc. Osmapadesátiletý stratég za necelý rok povede Čechy na domácím MS v Praze a Ostravě, kde měl podle smlouvy dirigovat reprezentanty Jalonen.
Když se nebude dařit, zaneprázdní mysl logická úvaha, jestli by to s Finem nebylo lepší.
Celkově vzato, doteď to vůbec špatné nebylo.
Jalonen přišel po krachu Filipa Pešána na tři roky jako odborník s plejádou klubových i mezinárodních úspěchů. A jako vyznavač účelného, ale ne nutně pohledného hokeje. S tím ho výkonný výbor Českého hokeje, jak si svaz říká, jednohlasně přijal.
Po jednom bronzu, první medaili áčka po deseti letech, a jednom konci ve čtvrtfinále však Jalonen předčasně končí.
Proč vlastně? Člen výkonného výboru Jiří Šlégr žehral na neatraktivní hru. „Nebyl to český hokej,“ postěžoval si s tím, že proti zahraničnímu kouči byl „už od začátku“.
Přitom i on seděl v hokejové vládě, která Jalonena jednohlasně schválila. Teď Finovi vyčítá, že ordinoval hokej, na základě kterého dostal práci. Zvláštní. Otočili, byť důvody mohly být jiné, i další. Jedenáctičlenný výkonný výbor totiž až na dvě výjimky zůstal stejný, což vzbuzuje otázku, jestli Jalonena vůbec znal, resp. jestli ho znal lépe než průměrný fanoušek.
Šlégr zmínil i nepovedené vystoupení v Rize a Tampere, kde Češi – i kvůli krizi s centry – pohořeli. „Dostali jsme se tak daleko, že jsme skončili osmí na mistrovství světa, což je nejhorší výsledek všech dob,“ hřímal.
Pokud nepočítáme olympiádu a Světový pohár, skutečně jde o historické dno a je správné s tím Jalonena konfrontovat.
On sám ale mohl opáčit, že je úplně jedno, jestli tým skončí šestý, sedmý, nebo osmý. Podstatné je, že postoupil ze skupiny (a na rozdíl od některých předchůdců neměl namále), načež vypadl ve čtvrtfinále. Jako mnozí před ním.
Kabina se proti němu nepostavila. V Praze by pravděpodobně měl podstatně lepší kádr. Propadák se nerýsoval a prázdné tribuny také ne. Klidně mohla cinknout další medaile.
Místo toho přišel nedůstojný konec.
Už před uplynulým šampionátem se k Jalonenovi donesly zákulisní zprávy, že je vlastně nechtěný. Svazový šéf Alois Hadamczik to tehdy rázně odmítal.
Krátce po čtvrtfinálovém vypadnutí však mohl kouč číst názor vlivného podnikatele a Hadamczikova spojence Petra Dědka, že je čas pro návrat českého trenéra.
V těchto poměrech musel hokejovou vládu, tu samou, která ho zvolila, přesvědčovat o své vizi pro Prahu, nejdřív ústně, pak písemně. Jako na konkurzu. Až napotřetí se dočkal rozhodnutí, že opravdu končí. Na rozloučenou pochopitelně dostane několikamilionové odstupné. Na svazu jde o již dobře známou a ne zrovna levnou metodu pokus-omyl.
Odpůrci zahraničního trenéra každopádně mohou jásat. Nejenže Jalonen je pryč, ale také je možné, že po tomto kolotoči sem respektovaný kouč z ciziny jen tak nezavítá.