První velké zkušenosti získala v Hradci Králové a Brnu a poslední tři sezony strávila v zahraničí. Jeden rok působila v německém Saarlouis Royals a uplynulé dvě sezony pomohla Piešťanským Čajkám ke dvěma titulům. „Celé léto jsem nevěděla, kam mé kroky povedou. A když přišla nabídka z USK, tak to byl pro mě šok,“ přiznává sedmadvacetiletá česká reprezentantka, účastnice dvou evropských šampionátů, v rozhovoru pro Aktuálně cz.

Takže jste spokojena, že se po třech letech jako rodačka z Pelhřimova vracíte do Čech?

S návratem do Česka jsem moc nepočítala, ale když se mi naskytla možnost zahrát si Euroligu, tak teď budu vděčná za každou minutu v těchto zápasech. Nabídku z USK jsem měla už někdy před deseti lety, ale tehdy jsem dala přednost Hradci Králové. Věřím, že teď jsem se rozhodla správně.

Bylo zahrát si Euroligu vaším přáním?

Nikdy ani ve snu mě nenapadlo, že bych do této soutěže mohla jen nakouknout, nebo dokonce být členkou týmu, který do ní už řadu let patří. Pro mě to tedy bude významný krok ve sportovní kariéře. Budu se snažit získat další cenné zkušenosti od hráček, které mají za sebou už hodně zápasů na evropské scéně.

Jak se vám podařilo zvládnout příchod do úplně nového prostředí?

S tréninkem jsem v USK začala asi až s pětidenním zpožděním, takže nikdo nevěděl, kdo vlastně jsem. Snažila jsem se všem spoluhráčkám představovat a říkat jim, co tady dělám a hlavně, že nejsem nějaký vetřelec. Měla jsem trochu obavy, ale bylo to úsměvné, holky mě přijaly v pohodě.

V týmu je více než polovina hráček cizinek. Jak se vám daří překonávat jazykovou bariéru?

Na trénincích, v zápasech, ale třeba i na kafíčku se spoluhráčkami nebo při jiných setkáních se mluví jen anglicky a občas také francouzsky. S trenérkou Hejkovou můžu mluvit slovensky, takže největším problémem je pro mě čeština, kterou se mluví nejméně (smích). Cítím, že bych potřebovala víc využívat svého mateřského jazyka.

Jak si zvykáte na život v našem hlavním městě?

V Praze jsem nikdy nechtěla hrát, protože je to obrovské město se spoustou lidí a v mnoha ulicích s nepříjemnými zácpami. Bydlím ve Vršovicích a do letenské haly Královka jezdím autem, což mně někdy trvá i celou hodinu. A pak – v Praze i jejím dost vzdáleném okolí nerostou houby. Na rozdíl od mé Vysočiny (smích). Musím však přiznat, pozitiva nad negativy převažují.

Kde jste se ve vašich předchozích klubech cítila nejlíp a kde jste také nebylo plně spokojena?

Jedničkou je Brno, které je mojí srdcovou záležitostí. Stále tam studuji na Masarykově univerzitě. Nejhorší byl jednoroční pobyt v Německu, kam jsem přišla při začínající covidové kalvárii. Tam jsem znala jen halu, ubytovací prostory a obchody s potravinami. V nádherně klidných Piešťanech jsem autem byla za tři minuty v hale, ale nebylo jednoduché jít třeba s kamarádkami po osmé hodině na večeři. V řadě restaurací nám řekli, že v této době už nevaří. Většinou nešlo jít se někam po večerním zápase ani trochu pobavit, což mně trochu vadilo.

Musela jste řešit i nějaké vážnější zdravotní problémy?

V Brně jsem při zápase skončila na nosítkách a potom na operačním sále s přetrženým kolenním vazem. Bylo to hodně bolestivé a léčila jsem se celou sezonu. O tři roky později jsem se v období, kdy jsem se herně i fyzicky cítila skvěle, tak jsem v zápase při protipohybu upadla a lékař mi řekl, že mám zlomenou nohu. Bylo to v srpnu, ale už za čtyři měsíce jsem se bez problémů do basketbalová života vrátila.

A před několika dny jste se vrátila do Čech a zápasy v Eurolize budou vaší premiérou. Co prožíváte?

Se spoluhráčkami se stále seznamuji, takže ani první zápasy nebudou asi z mé strany v optimální podobě. Navíc na mém místě rozehrávačky je dvojnásobná konkurence, ale chci se doslova rvát o každou minutu, kterou strávím na hřišti. A pak – Praha má i světlou podobu. Můžu se zde najíst a možná také česky popovídat i po každém večerním zápase (smích).