Značce Ducati trvalo dlouhé roky, než se dostala do pozice současného lídra závodního pole MotoGP. O titul se teď perou dokonce jezdci ze dvou různých týmů provozujících italskou motorku („továrna“ a satelitní stáj Pramac). Navíc v patách mají zástupce třetí stáje se speciály z Boloni – Rossiho VR46.
Není se tedy čemu divit, že se osminásobný mistr světa Marquez rozhodl po dlouhých jedenácti letech opustit sedlo Hondy a podle všech indicií zamířit právě na italský stroj. Ten by měl pro něj připravovat tým Gresini Racing, „čtvrtý do mariáše“ s Ducati.
I když kontrakt ještě nebyl oficiálně potvrzen, právě u Gresiniho je jedno z posledních tří volných míst na startovním roštu MotoGP pro rok 2024. To další je u tovární Hondy, kterou opustí, a poslední u satelitního týmu KTM. Rakouská značka však nemůže momentálně nabídnout stroj, s nímž by šlo bojovat o titul.
Ducati je tedy logická volba. Ale také velká sázka do loterie. Závodníci jezdící dlouhé roky na jiných strojích si na ni jen velmi špatně zvykají. Čestnou výjimkou byl první mistr světa na Ducati, Casey Stoner. Australan před sezonou 2007 vyměnil Hondu za italskou motorku a hned s ní vyhrál šampionát.
Něco podobného, ale po přestupu z Yamahy, chtěl o tři roky předvést také Rossi. Italská legenda MotoGP na italské motorce, to by bylo přece terno.
Jenže tady se stroj na úspěchy známý jako „Doktor“ zasekl. Během dvou sezon ani jednou nevyhrál, jen třikrát stál na stupních vítězů. Důvodem byly specifické vlastnosti Ducati, které se na míle lišily od toho, na co byl předtím zvyklý.
„Snažili jsme se najít správné nastavení motorky, které by vyhovovalo mému stylu jízdy. Vyžadovalo to mnoho změn na motocyklu a neustálé experimentování. Nakonec jsem musel totálně svůj styl změnit, což byla velká mentální výzva,“ vzpomínal Rossi.
„Ducati měla své silné stránky. Ale byly tu i slabiny, které jsme museli řešit. Šlo hlavně o chování v zatáčkách. Celkově mě angažmá u Ducati hodně naučilo a udělalo ze mě lepšího jezdce. Ale bylo to těžké období mé kariéry,“ dodal populární Ital.
Do stejné řeky v roce 2017 vstoupila další legenda MotoGP, Lorenzo. Španěl usedl na Ducati po devíti úspěšných letech s Yamahou, kterou opustil kvůli napjatým vztahům s Rossim.
Jenže i on se záhy přesvědčil, že zkrotit Desmosedici není jen tak. První rok se výrazně trápil, ale následující sezonu už dokázal vyhrát tři Grand Prix. Také on se netajil nutností přizpůsobit své závodnické zvyklosti specifikám italské motorky.
„Jedním z hlavních problémů, které jsem měl s Ducati, bylo chování přední části motocyklu. Byl to boj najít správnou jistotu na předních pneumatikách. Ducati má neuvěřitelnou rychlost na rovinkách, ale potřebovali jsme najít lepší rovnováhu mezi ní a schopností zatáčet. Toho bylo těžké dosáhnout,“ vzpomínal Lorenzo, kterému nepovedlo splnit sen šéfu týmu v podobě zisku druhého titulu mistra světa. To dokázal až loni Ital Francesco Bagnaia.
Lorenzovo hodnocení angažmá u Ducati může mít pro Marqueze pozitivní vyznění, zároveň je i určitým varováním: „Věřím v potenciál Ducati. Zažili jsme několik dobrých momentů, ale jedinečným vlastnostem motocyklu to byla obtížná doba.“