S fotbalem začínal v Podolí, záhy ale začal válet za pražskou Spartu. Stal se členem jednoho z nejsilnějších ročníků v historii, ročníku, z něhož nakonec celkem deset hráčů okusilo nejvyšší českou fotbalovou soutěž.

Odmala byl hodně soutěživý, s kamarádem a spoluhráčem Pavlem Kadeřábkem byli po tréninku na cestě domů schopní sedět každý na druhém konci tramvaje.

„Soutěživost v tom našem ročníku byla obrovská. Byl to jeden z hlavních důvodů, proč jsme se dostali takhle daleko, protože jsme nechtěli cokoli prohrát. Netýkalo se to jen fotbalu, ale třeba i karet, PlayStationu a dalších her,“ vypráví jednatřicetiletý Krejčí v podcastu.

Právě s Kadeřábkem ho pojilo nejtěsnější přátelství, ale i pravidelné hádky, hecování a vztek.

„Byli jsme schopní se pohádat, pomalu jsme se chtěli zmlátit, nebavili jsme se spolu. Byli jsme silné osobnosti a často jsme hráli na tréninku proti sobě, tak se to stávalo často. Ještě jsme bydleli dvě zastávky tramvají od sebe, každý den jsme po tréninku jeli spolu domů, takže tam byla nějaká ta ponorka. Ale většinou jsme se nebavili jen první půlku cesty, druhou už ano. Byli jsme kámoši a jsme dodnes,“ říká Krejčí.

„Tím, jak jsme se znali, jsme i věděli, jak zajet do toho druhého. Víš, kde ho popíchnout a co udělat. Stačí malinko a ten pohár přeteče. Většinou to byly průpovídky, když člověk prohrával. Nebo člověk hodně slavil gól a věděl, že tím toho druhého neuvěřitelně naštve. Často jsme se pak pokopali a pamatuji si, že trenér musel několikrát ukončit trénink, protože už toho bylo moc,“ vzpomíná levonohý fotbalista.

Soutěživost ho však do jisté míry posunula směrem k zajímavé profesionální kariéře. Ke slavné stříbrné medaili z Eura do 19 let, do áčka pražské Sparty, k angažmá v Itálii.

Přiznává, že je temperamentní i v osobním životě, svému motoru – mixu emocí a soutěživosti – říká „cvrček“.

Právě na Apeninském poloostrově svého „cvrčka“ poprvé ztratil. „Trénoval i hrál jsem bez emocí a nebylo to dobré. Tam jsem pochopil, že bez toho se fotbal hrát nedá,“ říká.

Po Euru 2016 odešel do Boloni, první rok si v Serii A zahrál poměrně dost, pak přišel nový trenér Siniša Mihajlovič a rovnou mu řekl, že s ním nepočítá. Změnil to až další slavný kouč, Filippo Inzaghi: „Řekl mi, že mi dá šanci, a já dostal zase chuť makat.“

Z Itálie přesto po celkem čtyřech sezonách odešel. „Naučil jsem se tam postarat se sám o sebe. Už jsem nemohl zavolat mamce nebo taťkovi. To byla velká zkušenost. Naučil jsem se také jazyk, toho si moc vážím,“ rekapituluje Krejčí.

Jeho vzor Tomáš Rosický ho ovšem zlákal k návratu do Sparty. Angažmá však neproběhlo ideálně, ať už kvůli slabší fyzické kondici, nebo velké nepříjemnosti v podobě plicní embolie.

„Nebylo to s happy-endem, ale frustraci z návratu na Letnou necítím. Vytvořil jsem si na sebe obrovský tlak a nedokázal jsem ho ustát,“ uznává.

Chtěl Spartu dovést k titulu a do Ligy mistrů, dávat góly a být oporou. Jenže to se nepovedlo. Na poslední rok se nechal přeřadit do béčka a pouze trénoval.

„Byly okamžiky, kdy mě to mlelo, ale důležité bylo, že jsem druhý den vstal a šel zase dokázat, že fotbal hrát umím. I když jsem měl všechny možné signály, že v áčku už hrát nebudu, ve skrytu duše jsem pořád doufal. Chtěl jsem být připravený, když přijde ta možnost.“

Nepřišla, a tak Krejčí vybíral, kam jeho kroky povedou dál. Měl nabídky ze zahraničí i z Česka. Největší zájem a důvěru ovšem cítil z Hradce Králové. „Plus nový stadion, cítil jsem fotbalovou horečku, rád hraju před lidmi. V Hradci jsem zase našel radost,“ pochvaluje si.

V posledních letech si protřídil přátele. „Zjistil jsem, jací lidé mi chtějí opravdu pomoct, a pro které už najednou nejsem kamarád, protože nehraju v neděli na Letné,“ říká.

Jeho snem byla vždycky Liga mistrů. Ten však musí nyní přehodnotit. „Mým motorem teď je už neztratit tu radost, užívat si hru před vyprodaným stadionem. A nepřemýšlet tolik jako dříve nad tím, co se stane. Nechat to plynout,“ uzavírá Krejčí, jehož příběh vyšel v seriálu Bez frází pod příznačným titulkem „Radost“.