Tomáši, čemu se nyní věnujete?

Vydal jsem knihu Deník ze dna, která slaví své úspěchy a fanoušci mi denně píšou na můj Instagram, jak je zasáhla a jak jim pomohla, protože je psaná na dřeň a narovinu. Teď se vydává kolekce merche s mým jménem, protože na mě všichni sparťanští ultras – a nejenom ti – tlačili, ať to udělám, že žádná moje trička už nikde k dostání nejsou. Tak teď budou na Sportinatoru. Vytvořilo se proto několik motivů, které kopírujou můj život. Každý z nich jsem si prožil a každé motto mám vyryté hluboko v sobě nebo rovnou vytetované. Třeba, že „Nic z toho, co se vám stane, není hanba, je to jenom zkouška“ a nebo, že „Někdy vzlétneš, někdy tě pád zabije“, nevyhýbali jsme se ani tématu vězení: „Kapitán si musí občas sednout“ nebo to, že „Správný kapitán drží basu“. Musím říct, že když se hesla vytvářela, tak jsem se u některých hodně bavil. Pro moje fanoušky ale asi bude mít největší úspěch motto, že „Být sparťanem je ta správná značka“.

Zahájení prodeje vaší nové kolekce triček jste nasměroval na 2. listopadu, dvojka je pro vás významné číslo. Vzpomenete si ale na to, co jste prožíval loni v tento den?

No, to nebylo zrovna extra období. Byl jsem ve výkonu trestu asi pět měsíců, na jedné straně strašná nuda, na té druhé zase blázinec. Odpoledne se brzy stmívalo, déšť, šedivo, tma… Aspoň jsem měl štěstí v tom, že jsem chodil do práce, rychleji to utíkalo. Takže ano, kontrast je to obrovský, teď jsem doma, mezi rodinou a přáteli. V normálním, civilizovaném světě. Žiju život, jaký jsem vždycky chtěl, bez soudů, trestů a nebezpečí, co přijde, mám konečně už skoro rok čistý stůl. Už nešlapu po papírovém dně, kdy jsem se propadal furt níž a níž. Jsem spokojený. Vážím si toho každý den.

Ten zamřížovaný svět jste opustil na začátku ledna. O svém dřívějším životě jste mluvil s velkou sebereflexí, proklamoval jste, jak moc jste se změnil. Vydrželo vám to i po deseti měsících na svobodě?

Peklo, kterým jsem si prošel, si uvědomuju prakticky neustále. Jakmile se stane nějaká nenadálá situace, hned zbrzdím a řeknu si: „Proč si stěžuješ, vždyť už na tom světě bylo hůř, prožíval jsi jiné věci.“ Je to pro mě vztyčený prst, díky němuž si v krátkém časovém úseku uvědomím: „Bacha, byl jsi někde jinde, co bys za to tenkrát dal za to řešit takové maličkosti“. Vím, že mám obrovské štěstí: můžu se opřít o velkou základnu fanoušků, lidi mě zastavují, vyjadřují podporu. Mám skvělou ženskou, která při mě stojí za každých okolností, kvůli mě schytala hodně ran a nepohnulo to s ní ani o milimetr. Mám nejbližší rodinu, těm všem dlužím hodně. A taky jim to teď vracím.

Jaký je rozdíl mezi nynějším Tomášem Řepkou a tím před dvěma lety?

Starý Řepka neexistuje, starý Řepka jako střelec už je prostě pryč. Nový Řepka si všechno víc nechá projít hlavou, rozmyslí si, než jedná, než něco řekne. Pro někoho to může být velká nuda, ale takhle nešlo dál fungovat, to byla cesta do pekel. Což se nakonec taky potvrdilo. Žil jsem vždycky jenom extrémy. Auta, ženský, hromadění všeho, nebo jsem zažil i depresivní období, kdy jsem neviděl důvod vstát z postele. Teď žiju střed. Směju se lidem, kteří mají pocit, že jsem pořád dole. Nejsem. A o svém životě vím nejvíc já sám.

Tvrdíte, že jste našel, co jste hledal?

Ano. Mám dostatek všeho, co jsem kdy chtěl a hlavně toho, co jsem dřív považoval za nudné a běžné. Klidné vztahy, normální starosti. Nic nevybočuje. To všechno je pro mě teď exotika, stejně jako to, že můžu dělat, co chci, studuju trenérské školy, pokud to pandemie dovolí, hodně cestujeme, vařím, protože mě to strašně baví, a trávím čas s lidmi, které mám rád. Bez démonů, postranních úmyslů, bez zatáček. Kdybych si neprožil to všechno, co jsem stihl za poslední roky, nikdy bych se k tomu nedopracoval. Opravdu jsem to potřeboval a nemusím se za to stydět. Vedu víc naplněný život než řada mých bývalých spoluhráčů, kteří neměli možnost si na různou temnotu sáhnout. Je to úlevné. Nebojuju… Běžím sám, v zádech už nemám žádné tresty.

A vaše blikance? Už jste klidnější?

Jo, jsem vyklidněnější. Taky už vím, že nemusím mít v garáži deset aut, ale stačí jedno. A není potřeba mít barák a v něm někoho, s kým si nerozumíte, protože jeden mluvíte španělsky a druhý anglicky. Stačí prostorný byt s někým, koho opravdu milujete, vedle koho se probouzíte rád a umíte si představit, že s ním zestárnete. Žiju teď život šitý na míru mně samotnému. Ten jsem si vždycky upíral, nebo jsem na něj neměl parťáka.

Ptal jsem se, jestli se ještě někdy ozve ten starý Řepka…

Občas ano, ale jen když by měl prohrát – to stačí obyčejné pexeso nebo kanasta a nemluvím s celou rodinou dva dny. (smích)

Stejně jako v minulosti jste i teď obklopen lidmi, fanoušky. Myslíte, že nyní dokážete lépe odfiltrovat ty, kteří vás chtějí především využít?

Já jsem ve falši žil celý život. Dřív jsem měl kolem sebe strašně, ukrutně moc lidí, to byly davy, všichni mě milovali a plácali po ramenou. Vliv rádoby kamarádů, rádoby rádců, kteří mě tlačili třeba do podnikání, byl silný a negativní. Dneska to už rozpoznám, vím, kdo to myslí dobře, nebo komu jde o vlastní prospěch. A jsem s nimi hodně rychle hotový. V tom je ta změna asi největší. Teď je hodně věcí jinak. Své investice vážím. Dělám to, co mi přijde logické, kde můžu být něco platný. Jméno Řepka bude asi fungovat vždycky a vždycky bude mít k nelibosti hodně lidí svojí cenu, v tomhle je to až neskutečné. Někdy se sám divím.

Pořád se ke mně hlásí obrovský množství lidí, ale už dokážu vycítit, koho si k sobě můžu pustit blíž. Zažil jsem různé vazby i vztahy s lidmi, kteří by mi měli být vděční za to, co díky mně mají, a místo toho na mě plivou, lžou nebo mi okopávají kotníky. Dřív mě to rozčilovalo, teď mi připadají komičtí. Kdokoliv řekne něco proti Řepkovi, bude v médiích, kam by se jinak nedostal. Ať už jsou to bývalé partnerky nebo fotbalové kreatury, které neumí ani polovinu toho, co já. V tomhle asi budu žít až do smrti. Pořád bude okolo někdo štěkat.

Je pravda, že vaše jméno pořád budí emoce. Na vaši premiéru v dresu Červených Janovic přišlo víc než 1100 diváků. Místo obvyklých třiceti…

Jsem rád, že jsem klubu pomohl. Důležitou osobou pro mě byl Štěpán Kacafírek, který tam nejen hraje, ale vede oddíl i manažersky, a jeho přístup mě přesvědčil, že se mám ze všech nabídek, kde hrát, rozhodnout právě pro Janovice. Stojím za nimi a vím, že oni za mnou. Takové jednání se málokde vidí.

Věnoval jste se i individuální trénování, se svou knihou jste objížděl besedy a autogramiády, zapojil jste se do pořádání fotbalových kempů. S tím vším je teď vzhledem k nouzovému stavu prozatím konec, ale roli v celovečerním filmu Vyšehrad jste natočit stihl, že?

Stihl. Oslovil mě Jakub Štáfek, zda bych si tam nezahrál malou roličku. Konkrétní být logicky nemůžu, ale podle ohlasů lidí, kteří se kolem natáčení motají, je na co se těšit. Film by měl vylézt ven někdy v březnu, pokud vše půjde dobře. Při natáčení jsem se bavil. Jinak je pravda, že léto bylo hodně aktivní, doma se mi nepodařilo strávit snad dva dny pohromadě, každé ráno jsme někam cestovali. Rád si teď chvíli odpočinu, ale nemělo by to trvat moc dlouho.

Jaký je Tomáš Řepka herec?

Nějaké zkušenosti před kamerou už jsem si prožil, cítil jsem se dobře. Nenazval bych to štěkem, spíš tam mám takovou malou epizodku, to se dalo zvládnout. A hraju sám sebe, to byla podmínka. Jiné to je v časosběrném dokumentu o mém životě, který točím a ještě nějakou dobu budu. Být upřímný, jít do hloubky a vidět pak na monitoru své emoce a komentáře k věcem, které jsem zažil, je někdy očistec. Vím ale, že pro moje fanoušky to bude mít význam.

A jak to vypadá s vaší trenérskou kariérou?

Pokud to situace ohledně covidu umožní, v půlce prosince bych měl začít studovat trenérskou licenci B. Makám na tom systematicky. Beru to vážně. Fotbal studuju každý den. Nechci nic zadarmo, ani nic uspěchat.

Pořád platí, že vaším snem je trénovat Spartu?

Ano, to je cíl, kterého bych chtěl dosáhnout. Ještě mě ale čeká dlouhá cesta, škola bude trvat minimálně tři roky, pak se budu postupně posouvat. A když to nebude Sparta, tak může přijít něco jiného, já na ní vyloženě nebazíruju. Do trenéřiny se taky nepouštím jen proto, že mám v hlavě jenom Spartu. Začnu klidně jinde. (smích)

Zajímavou nabídku na trénování už jste dostal, oslovila vás divizní Česká Lípa. Proč jste se nedohodli?

Nakonec jsme se nedomluvili, z jednání zástupců klubu jsem měl trochu rozpolcený pocit. U mě hraje roli i forma a diskrétnost. Ale teď jim to šlape, jsou nahoře, mám z nich radost. Přišly i další nabídky, ale byly z nižších soutěží. Česká Lípa pro mě byla nejzajímavější, z ní bych se mohl odrazit, na divizi už je víc vidět. Někde tady spatřuju začátek své trenérské kariéry. Uvidíme, co bude dál.

Čas od času komentujete také dění v českém fotbale. Co říkáte na současnou kauzu kolem místopředsedy Romana Berbra?

Že se tam děla spousta špatných věcí, to asi víme všichni. Pro mě je nepochopitelný třeba přístup předsedy fotbalové asociace pana Malíka, jenž odmítl rezignovat a místo toho se bije v prsa, že všechno vyšetří a vyčistí. Já ale bohužel nevěřím ani tomu, že se jako mávnutím kouzelného proutku všechno pročistí, ať už bude stát v čele Vláďa Šmicer, kterého jinak respektuju, nebo kdokoli jiný. Ano, novému vedení budu fandit, ale nemorální věci se i tak ve fotbale dít budou. Je to stejné jako v politice.

Řadu lidí z vedení fotbalu velmi dobře znáte. Bývalý předseda komise rozhodčích Jozef Chovanec byl dokonce jedním z kmotrů vaší poslední knihy…

Pepíka je mi strašně líto a já ho budu podporovat vždycky. Jakmile jsem se dozvěděl o jeho odvolání, psal jsem mu esemesku, že za ním stojím. Vím, jaký ve skutečnosti je, můžeme polemizovat, že ho ta strahovská mašinérie mohla semlít, ale nedovedu si představit, že by někomu záměrně ublížil. Je jedním z mých přátel a jako trenérský nováček počítám s tím, že k němu budu chodit pro rady a konzultace.