„Nesmírně si letošního ocenění vážím a už jsem nevěřil, že bych se ho přece jen ještě mohl dočkat. V roce 2014 totiž Sněmovna schválila návrh Českého olympijského výboru na jeho udělení, jenže tehdejší prezident Miloš Zeman chtěl, abych za ním přijel,“ vypráví horolezec v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Omluvil se, že ho ve stanoveném termínu čeká důležitá zahraniční akce. „Po jeho druhém pozvání jsem už jen odpověděl, že kdyby byl na Vysočině, tak bych s ním třeba šel do hospody na pivo, ale na Hrad nepojedu, z Nového Města do Prahy je dost daleko,“ dodává s úsměvem.

Hrozil požár v autobusu

Jarošova cesta k triumfu na himalájských velehorách začala v roce 1998 vydařeným výstupem na Mt. Everest. A o 16 let později, po dosažení dalších dvanácti vrcholů, ho čekal závěrečný a v pořadí už pátý pokus o zdolání druhé nejvyšší a zároveň nejobtížnější hory světa K2.

Třikrát ho zastavilo nepříznivé počasí a jednou zdravotní problémy. Vyšlo to až napočtvrté.

Z pákistánského Islamabádu se osmičlenná výprava se čtyřmi horolezci potřebovala dostat do Skardu. Letadlo však nebylo k dispozici, a tak se do města s asi 300 tisíci obyvateli vydala autobusem.

„To už jsme měli za sebou desetihodinové čekání na letadlo v tureckém Istanbulu a osmihodinový let do hlavního města Pákistánu. První problém nás čekal už po třech hodinách jízdy. Autobus byl najednou plný dýmu a hrozil požár. Nastal poplach a úprk se všemi zavazadly někam do bezpečí. Několik hodin jsme pak čekali na další autobus,“ vyprávěl Jaroš první zádrhely expedice.

Z tábora ve Skardu následovala 160 kilometrů dlouhá cesta džípy do Ascole, poslední vesnice v této oblasti. „Cesta tam vede velkými svahy, pod nimiž teče řeka široká asi jako Vltava, ale dravá, prudká až divoká. Pohled do obrovské hloubky byl slušným útokem na nervovou soustavu. A navíc – v jednom místě nás zastavily obrovské závaly, podobné zemětřesení. Chystala se lavina se spoustou kamení. Úsek mezi uvolňujícími se svahy, dlouhý asi 200 metrů, jsme museli přeběhnout na místo, kde na nás čekaly další džípy,“ vracel se zkušený horolezec k další nebezpečné situaci.

Ascole leží ve výšce tři tisíce metrů a české horolezce čekal 120 kilometrů dlouhý pochod do základního tábora, položeného o dva tisíce metrů výš.

„Pro každého je to velká dřina. Cesta vede nejen nahoru, ale občas také dolů, je na ní spousta písku a nepříjemné je i obrovské vedro. Do tábora jsme šli pět dní, zpátky jen tři, čili čtyřicet kilometrů denně, což za náročných podmínek není jednoduché,“ líčí horolezec.

Výstup na K2 přitom mohl pro Jaroše skončit dřív, než začal. Kvarteto horolezců nezapomnělo na svůj tradiční rituál, při kterém se ovšem tehdy padesátiletý dobrodruh zranil. 

„Postavili jsme mohylu a když jsme jí dokončovali, jeden z mých prstů na ruce skončil mezi dvěma velkými balvany. Byla to děsivá bolest a obrovská komplikace, protože se zlomeným prstem by můj výstup byl vyloučen. Naštěstí vše dobře dopadlo,“ vzpomíná.

Zdoláním všech osmitisícových velehor se tak zařadil do elitní společnosti světových horolezců. „V roce 14 jsem došel na vrchol 14. kopce, ale v seznamu stejně úspěšných horolezců jsem až patnáctý,“ povzdechne si s úsměvem.

 „Jsem rodák z Vysočiny, kde je nejvyšší vrchol 800 metrů. Také proto si toho úspěchu velmi vážím, a to i z toho důvodu, že jsem nepotřeboval kyslík ani výškové nosiče. Základ úspěchu byl v dobré fyzické připravenosti a v perfektní partě, v níž všechno a rychle klapalo. A navíc – splněného snu jsem se dočkal v padesáti letech, což je také dost neobvyklé,“ říká.

V tomtéž roce obdržel ocenění od Českého olympijského výboru, který mu udělil Cenu Jiřího Gutha-Jarkovského za nejlepší sportovní výkon roku. „Rozhodli o tom špičkoví sportovci – mistři světa a olympijští medailisté, což je pro mě o to cennější,“ zdůrazňuje člen pléna olympijského výboru.

Také v dalších letech Jaroš sbíral další „zářezy“. Mezi lety 2016 a 2019 se mu dokonce podařilo vystoupat na nejvyšší hory všech světadílů a získat tak Korunu světa.

Konec? Ani náhodou!

Příští rok Radek Jaroš oslaví 60. narozeniny, ale to pro něj neznamená, že by se chtěl s horolezectvím rozloučit. Dokonce už má připravený projekt směřující k výstupům na nejizolovanější, čili nejosamělejší hory světa, kterých je 15. A jednu z nich už zdolal.

„Při letošní návštěvě Velikonočního ostrova uprostřed Tichého oceánu jsem došel na vrchol Maunga Terevaky. Koncem listopadu pak odletím na Nový Zéland, kde je také jedna z hor zmíněné kategorie a na příští rok mám v plánu vydat se ze stejného důvodu na havajskou sopku. Bude to asi zase boj, ale já bojuju celý život, takže mi to nevadí. Horolezectví určitě nepověsím na hřebík, je to životní styl. Jinak za ideální smrt považuji dostat v pětasedmdesáti letech v severní stěně Eiger kamenem do hlavy,“ usmívá se historicky nejlepší český horolezec.