Zbývalo mu do cíle pouhých sedm kilometrů. Bylo 14. července 1979 a Maier uháněl mercedesem po přátelském zápase v Ulmu, kde hrál Bayern v rámci letní přípravy. Chtěl domů do Anzingu, malého městečka jen pár kilometrů za Mnichovem, kde bydlel.
Po cestě ho chytil silný liják. Silnici od bavorské metropole dobře znal, však se tu za těch 17 let kariéry při výjezdech na zápasy fotbalového velkoklubu něco najezdil. Ale nebylo mu to nic platné.
Vozovka byla plná vody. Když najížděl do jedné ze svažitých zatáček, dostal se do aquaplaningu. Zadek vozu mu ustřelil, po vodním proudu se sklouzl do protisměru a střetl se s protijedoucím autem.
„Byla to nejhorší chvíle mého života. Měl jsem v plánu, že budu hrát až do mistrovství světa 1982, ale pak přišlo tohle,“ vzpomínal po letech Maier.
Hvězdný gólman upadl do bezvědomí. Záchranáři ho odvezli do malé lokální nemocnice v Ebersbergu, kde se po prvních vyšetřeních zdálo, že navzdory silně zdemolovanému autu vyvázl gólman Bayernu jen s pár zlomenými žebry a otřesem mozku.
Druhý den ho v nemocnici navštívil Uli Hoeness, tehdy čerstvý manažer mnichovského klubu. Když viděl Maiera bledého a v bolestech, nechtělo se mu věřit, že by šlo jen o zlomená žebra a bouli na hlavě. Okamžitě zařídil převoz na specializovanou kliniku v Mnichově.
A dobře udělal. Lékaři tam odhalili natrženou bránici. Maier musel okamžitě na operaci. Ta přišla minutu před dvanáctou, vnitřním krvácením ztratil téměř dva litry krve.
„Uli mi v podstatě zachránil život, bez něj už bych tenhle příběh nemohl vyprávět,“ neskrývá vděčnost mistr světa i Evropy.
V nemocnici strávil další týdny, zhubl deset kilo, přesto věřil, že s jeho kariérou ještě není konec. Chtěl dosáhnout hranice 100 startů v reprezentaci. Ale marně, zastavil se na číslovce 95.
„Bolest při tréninku byla až nesnesitelná. Je po všem,“ přiznal v listopadu 1979. Na jaře to ještě zkoušel, ale do sestavy mnichovského týmu se už neprosadil. V červnu jako pětatřicátník odehrál rozlučkový zápas, ve kterém nastoupil Bayern proti německé reprezentaci.
Pověstná „Kočka z Anzingu“, jak zněla jeho přezdívka kvůli pružnosti a bleskovým reflexům, má na kontě celou řadu úspěchů.
Lehmanna poslal se oběsit
Rodák z bavorského městečka Metten odehrál v dresu Bayernu v letech 1965 až 1979 celkem 473 ligových utkání, z toho 442 bez přerušení za sebou. Kromě ligových titulů a triumfů v PMEZ s týmem vybojoval čtyři národní poháry a rovněž se radoval z vítězství v Mezikontinentálním poháru a Poháru vítězů pohárů (PVP).
„To ale neznamená, že jsem fanoušek Bayernu, nikdy nejsem nebyl. Mám dvě čestná místa v lóži stadionu, ale často vstupenky někomu dávám, protože se nejraději dívám ze svého gauče. Mám ke klubu trochu jiný vztah, prostě jsem byl téměř 50 let jeho zaměstnancem,“ vysvětlil pro web dfb.de Maier.
Poté totiž působil v Bayernu Mnichov jako trenér gólmanů a byl u zářné kariéry Olivera Kahna.
To ovšem milovníka šňupacího tabáku a velkého svéráze, který nechodí pro peprná slova daleko, stálo místo u německé reprezentace. Maier totiž v jednom z rozhovorů prohlásil, že „Jens Lehmann se může jít klidně oběsit, protože nejlepší německým brankářem je stejně Kahn“.
Jako trenér brankářů se Maier s reprezentačním týmem radoval v roce 1990 z titulu mistra světa a o šest let později ze zlata z evropského šampionátu. S koučováním gólmanů Bayernu skončil v roce 2008.
„S manželkou teď pořád cestujeme, naposledy jsme se vrátili z třítýdenní cesty na Antarktidu. Jako hráči jsme sice hodně také cestovali, ale nic jsme si pořádně neužili, jen hřiště, hotel a letiště,“ vysvětlil před pěti lety při oslavách 75. narozenin.
Do paměti českých fanoušků se zapsal jako gólman, který skočil na lep Antonínu Panenkovi při jeho památném rozhodujícím dloubáku v penaltovém rozstřelu finále mistrovství Evropy 1976.
„Byla to od něj tehdy neskutečná drzost. Netušil jsem, že to dělá i v lize. Tehdy ještě o střelcích nebyly takové informace jako dnes a to byla má smůla,“ komentoval rozuzlení Maier.