Když 20. února 1938 německý výběr bojoval na Štvanici na světovém šampionátu s československým týmem o bronzovou medaili, chybělo pouhých 18 měsíců do začátku nejničivějšího válečného konfliktu v historii lidstva.
V Německu už čtvrtým rokem platily protižidovské norimberské zákony. Přesto v dresu týmu vzývajícího vlajku s hákovým křížem bojoval Rudi Ball, který rasové požadavky na „čistého Árijce“ rozhodně nesplňoval.
Syn Židovky patřil k největším hvězdám německého hokeje po celá 30. léta. Jenže po 15. září 1935 přestal být „rasově vhodný“. Mrštný a pouze 163 cm vysoký hráč dokonce chyběl v nominaci na ostře sledovanou zimní olympiádu v roce 1936 v Garmisch-Partenkirchenu.
Proti tomu se vzbouřila jiná německá hvězda, Gustav Jaenecke. Rtuťovitý obránce, který Německo reprezentoval i v tenisovém Davis Cupu, odmítl hrát, pokud Ball nebude nominován.
Kauza se projednávala na tajných schůzích nacistické strany. Výsledkem byla cesta delegace do Švýcarska, kde hráč zatím pobýval.
Gól před očima nacistických pohlavárů
Ball souhlasil, ale pouze pod podmínkou, že jeho rodina bude moci po skončení her opustit zemi. To mu nacističtí pohlaváři slíbili.
Začátek turnaje v Ga-Pa Němcům nevyšel. V zápase s Američany byl Ball sice nejlepším hráčem svého týmu, ale porážce 0:1 nezabránil.
Na klíčový duel základní skupiny s Italy dorazili do hlediště Olympijského stadionu Hitlerův pobočník Rudolf Hess i první muž nacistické propagandy Joseph Goebbels.
Jaké muselo být jejich překvapení, když to byl právě „poloviční Žid“ Ball, kdo pečetil výsledek utkání na 3:0. Němci svoji skupinu vyhráli, ale v druhé fázi turnaje na postup do bojů o medaili nedosáhli. Svoji roli v tom sehrál i fakt, že se klíčový hráč zranil a ztratil hodně ze své úderné produktivity.
I když hokejový tým nedosáhl na vysněnou medaili, němečtí pohlaváři splnili svůj slib. V červenci vypluli Ballovi rodiče Leonhard a Gertrude z britského Southamptonu na poslední etapu cesty do bezpečí a připojili se k Rudiho bratrovi Heinzovi v Jihoafrické republice.
Mělo to však háček. Úřady požádaly Rudiho, aby zůstal a hrál v Německu. Těžko říct, nakolik měl na výběr. Vrátil se do svého klubu Berliner SC a završil s ním sbírku osmi titulů národního šampiona.
Reprezentační loučení v Praze
Mezi jeho 49 zápasů v německém dresu patřily i ty odehrané na světovém šampionátu 1938 v Praze. Tady se výběru země, o níž se vždycky vyjadřoval jako „oni“, a ne „my“, dařilo více než před dvěma lety v Ga-Pa.
Ze základní skupiny B sice tým postoupil na poslední chvíli, ale pak si vybojoval účast v play off. Po těsné porážce s Kanadou v poměru 0:1 se Němci utkali s výběrem Československa o třetí místo.
Ani tady se však hráč proslulý bleskovou rychlostí a přesnou střelbou neprosadil. Čechoslováci vyhráli 3:0 a v pochmurné předválečné době slavili bronz.
Tento zápas byl také tečkou za Ballovou reprezentační kariérou, během níž vsítil 19 gólů. Vůbec poslední zápas odehrál v lednu 1943.
To už se nad Německem střídaly letky spojeneckých bombardérů. Tím skončila i říšská hokejová liga, v níž hrál také celek českých Němců NSTG Prag.
Ball se z rozbombardovaného hlavního města přesunul na svoje letní sídlo a uprostřed lesů a jezer se na západním předměstí Berlína ve zdraví dožil konce války.
V dubnu 1948 nastoupil se ženou Hilmou a bratrem Gerhardem na berlínském letišti Tempelhof do letadla a odletěl do Jižní Afriky za zbytkem rodiny.
Setkání s blízkými zkalil smutek. Téhož měsíce se rodina dozvěděla podrobnosti o tom, co se stalo Ballově tetě Huldě. Otcova starší sestra zemřela v koncentračním táboře v Terezíně, kterým procházely oběti nacistů na cestě do koncentračních táborů dále na východ.
Ball zemřel v roce 1975 v Johannesburgu ve věku 64 let. O 29 let později byl uveden do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace IIHF.