Co všechno práce „team hosta“ na MS obnáší?

Je to práce 24/7. Cokoliv tým chce a vyžaduje, to mám zařídit. Důležitý je hlavně transport, volám na dispečink, objednávám autobusy a auta. Dále mám na starosti hotel a všechny další drobné požadavky.

K tomu asi patřila i dlouhá příprava před turnajem, že?

Rozhodně. Byl jsem na takové zkoušce, už jsem v minulosti absolvoval tu roli u mládežnických reprezentací. Áčko je úplně něco jiného, ale některé věci zůstávají podobné. Třeba musím mít v zásobě rezervované restaurace, když se hráči nebo trenéři rozhodnou někam jít. Někdy se to dělá tak, že se celá restaurace pro tým zavře. Myslím, si že dělat tuhle práci pro Američany nebo Kanaďany je nejnáročnější.

Co už jste na letošním turnaji musel řešit?

Třeba po zápase se Slováky měli hráči dva dny bez dalších utkání a o půlnoci za mnou přišli, že by další den chtěli na golf. Nemáme hole ani bagy, nevíme, kolik přesně nás bude a v kolik půjdeme, ale chceme si zahrát. (smích) Někdy mění plány z minuty na minutu, nicméně díky přípravě dopředu se mi to zatím daří.

Zrovna Američané mají hráče zvyklé z NHL na vysoký standard, že?

Určitě. Na druhou stranu si vůbec nechci stěžovat. Nejsou to žádné primadony a pokud něco nejde, v pohodě se s tím smíří. Ale člověk jim chce vyhovět a ukázat, že chceme, aby se v Česku cítili dobře. Já mám ještě to štěstí, že jsem z Ostravy a není pro mě problém nárazové věci zařídit.

Na program ve dvou dnech bez zápasu jsem se chtěl zeptat. Takže někteří hráči vyrazili na golf?

Někdo šel na golf, někdo odpočíval, někdo si zašel na wellness do vodního světa na Čapkárně, ostatní poznávali město. Každý tým má během turnaje k dispozici auto pro sedm lidí, to využíváme na cesty po okolí. Američtí kluci si pronajali ještě další vůz. Někteří hráči se ozvali i s tím, že chtějí zajít na ryby. Zatím se to nerealizovalo, ale mám připravený soukromý rybník i půjčený vercajk. Čekám, kdy se rozhodnou. (úsměv) Zase chápu to, že si něco domluví, ale na druhý den se po zápase probudí rozbití a nejdou. Vždy se to nějak vyřeší.

Tým USA měl být původně v Praze, ale čeští organizátoři využili možnosti jedné změny a do hlavního města poslali Kanadu. Američané museli do Ostravy. Jak to přijali?

Byli naštvaní. Když se řekne Česko, tak si asi každý hned představí Prahu. Američtí hráči ji taky mají rádi. Nicméně v Ostravě dostali šatnu od vítkovického áčka, mají tady veškerý komfort. Ostravu si zamilovali. Mně osobně těší, že Američané tady mají docela mladý mančaft, a tak mám ke klukům blíže. Tím, že jsem hokej ještě v této sezoně hrál, dokážu odhadnout jejich potřeby.

V mužstvu jsou Alex Lyon, Seth Jones a Brock Nelson, kteří byli v Ostravě už na MS před devíti lety. Jsou i oni určitými průvodci týmu?

Hlavně musím říct, že Brock a Seth jsou mentoři. Berou turnaj ohromně vážně a seriózně, jsou to lídři. To samé Kevin Hayes, oni si ten mančaft řídí. Alex Lyon za mnou přišel s tím, že si mě z roku 2015 pamatuju. Je to úsměvné, tehdy jsem dělal zapisovatele na trestné lavici. Bohužel letos musel kvůli zranění ruky odletět domů. Naopak v nejbližší době by měly do Ostravy přiletět manželky a partnerky hráčů.

Takže nejbouřlivější část turnaje už má tým za sebou?

(smích) To uvidíme. K těm velkým turnajům ale patří i to, že se člověk musí uvolnit. Ať už za zdmi hotelu, nebo třeba když se jde na večeři do restaurace. Ti kluci jsou profíci a musí vědět, co dělají. Kdyby byli jen na hotelu, zbláznili by se. Některým členům týmu se třeba líbí tramvaje, rádi jezdí po městě. Nebo se zajedou podívat do Frýdku-Místku a dál na hory.

Zavítali hráči i na proslulou Stodolní ulici?

Myslím, že každý mančaft v Ostravě se tam zašel aspoň mrknout. My jsme tam byli taky, máme k dispozici i týmového bodyguarda. Pro fanouška je to tam asi fajn, bar vedle baru. Ale když jsme tam byli my, asi po dvou hodinách jsme odešli. V dnešní době kamer a chytrých telefonů už se člověk na Stodolní ani tolik neuvolní. Myslím, že to tak hráči mají.

Američané a Kanaďané berou MS specificky, často jako hezký výlet do Evropy. Na druhou stranu USA nevyhrály šampionát od roku 1960. Cítíte, jak jsou letos hráči motivovaní?

Čekají strašně dlouho a letos cítím opravdu dobrou chemii. Sice první zápasy nebyly ideální, ti kluci se potřebují sehrát. Mají výbornou partu a pestrý tým s hráči přes 30 let a zároveň s mladíky. Američané mají heslo „tým na prvním místě“ a podle toho to vypadá. Musím říct, že to jsou zlaťáci, byť sakra super hvězdy.

Máte i na zimním stadionu přístup do kabiny?

Ano, tak jsme se domluvili. Jsem rád, že mě hráči berou svým způsobem jako součást týmu. Sedli jsme si, od týmového konzultanta Johna Vanbiesbroucka po posledního hráče jsem se všemi zadobře.

Jak to vypadá v americké šatně? Kdo je třeba největší bavič?

Nevím, kdo je dýdžej, ale hrají tam takové americké kytary. Podobný žánr, jako je třeba Nickelback. Bavič je třeba Trevor Zegras, je s ním velká legrace. Většina kluků jsou takové hračičky, pořád něco hrají. Asi jako Pasta. Hry na mobilu, kámen nůžky papír. Projevují se trochu jinak než my, skáčou, plácají si. U nás by možná někdo řekl, ať ti hráči nešaškují. Nejsou takoví všichni, ale hlavně u mladých kluků vnímám tuhle mentalitu.

Na závěr otázka k vaší kariéře. Máte sedm extraligových startů za Vítkovice, hrál jste dvakrát na Univerziádě nebo v Maďarsku a v posledních letech druhou ligu za Nový Jičín. Jaký je váš hokejový příběh?

Zvítězil zdravý rozum a hlavně zdraví. Mít tři nebo čtyři otřesy mozku za sezonu není dobře. Teď jsem v pohodě, ale později to člověk může pocítit, četl jsem příběhy hráčů, u kterých to přerostlo ve vážné problémy. Já jsem ve Vítkovicích nebyl žádná superstar, neměl jsem tak dobré vyhlídky, takže jsem to kvůli zdraví nechtěl riskovat. Udělal jsem si trenérské a rozhodcovské licence, věnoval jsem se škole. Hokej v Novém Jičíně hraju už jen pro zábavu.