„Vlastně jsem viděla jenom bílý flek,“ přibližuje basketbalistka, jak začaly její zdravotní trable.

Lékaři jí pak oznámili, že má roztroušenou sklerózu. Pro mladou holku to byl šok, byla sama ve Spojených státech, daleko od rodiny.

Ale poprala se s tím, dál řádí pod bezednými koši. Naposledy si o minulém víkendu zahrála s českou reprezentací v čínském Chang-čou finálový turnaj FIBA Womens Series 3×3.

Přesto ale nežije tak bezstarostně jako její spoluhráčky. „Je to složitější, musím na sebe víc dávat pozor, jsem pod dohledem lékařů,“ popisuje Brabencová, že na sebe musí být opatrná.

Největší pozor si musí dávat na případné přehřátí organismu, takže se saunou, vířivkou nebo teplou vanou musí opatrně. Stejně tak si hlídá pobyt na slunci.

„Také při sportu se tělo hodně přehřívá. Často tedy mám u sebe na střídačce led nebo aspoň studený, mokrý ručník, abych se dokázala rychleji zchladit. Je to jedna z věcí, se kterou bojuju úplně nejvíc. Tělo se mi ale i dost přizpůsobilo, naučilo se rychleji ochlazovat a víc se potím, takže se dá vše zvládnout,“ líčí sportovkyně.

„Se sklerózou není radno si zahrávat, ale pokud ji respektujete a snažíte se tělu pomoci, bude to lépe snášet a bude vám vděčné. Já mám to štěstí, že mi sport pomáhá a zatím mě to neohrožuje,“ doplňuje s úsměvem na rtu.

A i v jejím případě platí, že spánek léčí. „Když se vracím z turnajů a máme volno, klidně prospím i den a půl. Tělo potřebuje odpočívat. Když cítím, že na mě něco leze, raději si dám den volno, nepřecházím nemoci. To by mě vyřadilo na delší dobu,“ vypráví s tím, že ji ani tak neomezuje roztroušená skleróza jako taková, ale spíš její léčba.

„Dostávám infuze a ty prakticky vynulují každých šest měsíců moji imunitu. Jsou tak nemoci, které mohu chytit znovu,“ přibližuje 24letá basketbalistka svůj sportovní život s vážnou nemocí.

A přiznává, že kvůli tomu změnila priority. „Už nechci být jenom nejlepší basketbalistka. Už nežiju jen pro budoucnost, ale snažím se víc užívat současnost. Nežiju pro ostatní, ale tak, jak chci já,“ přiznává.

„Mám se krásně, pořád hraju basket a jsem v životě spokojená,“ dodává. Svoji budoucnost plánuje s Ondřejem Sehnalem, také basketbalistou. „Ostatní říkají, že vztahy na dálku nejsou ideální, ale nám to zatím funguje,“ je ráda.

Korzet nebyl to nejhorší

Před čtyřmi lety to však nebylo její první setkání s lékaři, v 17 letech přišli na to, že má poměrně velkou skoliózu páteře.

„Nosila jsem i korzet. Říkali, že kombinace se sportem není pro tuhle nemoc úplně ideální. Naštěstí jsem měla známého doktora, který mi sport povolil, a i díky basketu jsem se udržovala ve formě,“ vrací se do juniorského věku. „Tehdy jsem si říkala, že nic horšího už mě nemůže potkat,“ říká Brabencová s hořkostí v hlase.

Bohužel potkalo… „Člověk si neuvědomuje, co všechno se může stát, dokud to nepotká jeho samotného nebo někoho z jeho blízkých,“ pokračuje pokorně.

Brabencová pochází ze sportovní rodiny. Legendární dědeček Kamil má tři medaile z basketbalového mistrovství Evropy, otec i oba mladší bratři jsou zase hokejisté.

„Hrozně jsem chtěla sobě i všem ostatním dokázat, že basket je v naší rodině top, víc než hokej. A taky, že i holky mohou být super sportovci,“ bere už teď vše s nadhledem.

Nemoc ji to naučila. „Snažím se víc poslouchat svoje tělo, ne co po mně chtějí ostatní,“ přiznává.

Nemoc uspíšila návrat

Byla to právě rodina, kdo ji v nejtěžších životních chvílích podržel. Maminka za ní okamžitě přiletěla za moře, pomohli také ostatní. Zejména při rozhodování o předčasném návratu do Evropy.

„Musím přiznat, že se mi v Americe moc nelíbilo, nevyhovoval mi ani tamní styl. Psychicky jsem to moc nezvládala, ale nikdy mě netrklo, že bych tam měla skončit. Bez toho, čím jsem si prošla, bych asi rozhodnutí vrátit se do Evropy, aniž bych dostudovala školu, neudělala,“ těší ji, že ji i v tomhle podpořila rodina.

„Vím, že i je moje nemoc ovlivnila. Důležitá rozhodnutí teď nechávají víc na mně a já pak mohu nadávat jen sama sobě,“ usměje se.

Basketbal je stále důležitou součástí jejího života, dlouho bez něho nebyla ani po oznámení nemoci. Zrak měla brzy stoprocentně v pořádku a mohla zase začít hrát.

„Právě v tom mě kromě lékařů podpořila i rodina. Přirovnávali tu situaci k bouračce v autě. Když se neodhodláte k rychlému návratu za volant, je to potom čím dál složitější,“ vysvětluje, proč spěchala na palubovku.

Oči jí dodnes vysílají varovné signály. „Jakmile vidím trochu rozostřeně, vím, že mám zvolnit,“ popisuje.

Kam po Německu a Slovensku?

Její basketbalový život se s onemocněním nezastavil. Jen se přesunula zpátky do Evropy, s Hannoverem vyhrála před dvěma lety Německý pohár, v bundeslize působila i v Göttingenu, v minulé sezoně nastupovala s Banskou Bystricí v evropských pohárech.

Jen angažmá pro nadcházející ročník zatím nemá, nechává tomu volný průběh. „Nepřišla žádná zajímavá nabídka. Trh je plný, takže zatím čekáme. Ale mně to nevadí, i v minulosti jsem se rozhodovala až na poslední chvíli. Není kam spěchat, občas je lepší si počkat,“ říká Brabencová, která poslední léta strávila v zahraničí, ale nebránila by se ani návratu do Česka.

„Zvažujeme to. Jenže ani tady to nevypadá, že by bylo někde volné místo za výhodných podmínek,“ dodává basketbalová profesionálka.

Český tým v 3×3 basketbalu měl sezonu jako na houpačce. Nejprve se neúspěšně snažil kvalifikovat na olympijské hry do Paříže, následně pak nepostoupil do Europe Cupu.

Porážky však hodil za hlavu a přes léto si zajistil místo na finálovém turnaji Women’s Series pro nejlepších osm týmů světa. „To se nikomu předtím nepovedlo,“ pochlubí se Brabencová.

„Přes prázdniny byl basket tři na tři moje priorita, absolvovaly jsme řadu turnajů v Evropě, dvakrát jsme byly třetí,“ popisuje cestu na turnaj v Číně, na němž Češky po třech porážkách ve skupině obsadily konečné osmé místo.