Na konci června 1970 bylo pod vrcholem deváté nejvyšší hory světa už mizerné počasí. V expedici Karla Herrligkoffera to vřelo. Mezi horolezci panovaly neshody.
Skupina se přitom dostala blízko pod obávanou Rupalskou stěnu. Přes 4500 metrů vysoký masiv se ještě nikomu nepodařilo zdolat.
Tehdy pětadvacetiletý Reinhold Messner už ale brzy ráno 27. června nevydržel čekat na lepší podmínky a vyrazil k vrcholu sólo.
Jeho o dva roky mladší bratr Günter, který od bratra dostal místenku do expedice jako dárek, v tom ale nechtěl sourozence nechat samotného a na stěně ho dohnal.
Odpoledne pak oba stanuli na vrcholu. Jenže stíhací výstup mladšího z Messnerů si vzal svou daň. Horolezec dostal výškovou nemoc, byl vysílený, trpěl halucinacemi.
Na pokraji sil byl v nevlídném počasí i Reinhold, ale snažil se bratra dovést do bezpečí.
„Věděl jsem, že příkrou Rupalskou stěnou by byl sestup příliš nebezpečný. Diamírská stěna se oproti tomu zdála schůdnější,“ vysvětloval po letech britskému deníku The Guardian Messner.
Starší z bratrů šel napřed, aby našel nejvhodnější cestu sestupu, ale když se po chvíli otočil, Günther nebyl k nalezení. Vrátil se na místo, kde viděl sourozence naposledy, ale po sourozenci ani památky. Uvědomil si, že parťáka musela smést lavina.
„Řval jsem z posledních sil pořád dokola jeho jméno. Znělo to jak řev raněného zvířete, sám jsem na tom byl bídně a umíral,“ přiznal Messner.
Po dnu zoufalství pátrání vzdal a začal se plazit do údolí. Jak to dokázal, sám pořádně neví. Do bezpečí ho dostali až domorodci a to v době, kdy zbytek výpravy už mířil do Evropy s tím, že oba bratři zahynuli.
„Když mě našli, byl jsem už šest dní bez jídla, vážil jsem 56 kilo a byl celý omrzlý, nějak jsem podvedl smrt,“ líčil.
Přišel o sedm prstů na nohou a některé konečky prstů na rukou. Tři měsíce strávil v nemocnici a rok se vzpamatovával z faktu, že přišel o bratra.
„Otec mě z jeho smrti vinil. Podle něj jsem měl bratra dolů dostat. Nikdy nepochopil, jaké to tam nahoře je,“ uvedl Messner.
To ale nebylo všechno, s čím se musel italský horolezec vypořádat. Zbytek expedice začal časem vypouštět teorie o tom, že starší z bratrů obětoval vyčerpaného sourozence, aby dosáhl na zápis do historie.
Podle kritiků chladnokrevně nechal vyčerpaného Günthera sestupovat obtížnější Rupalskou stěnou a sám se zachraňoval snazší cestou.
Co na tom, že pak Messner v 70. a 80. letech překonával jednu osmitisícovku za druhou, bez kyslíku, dokonce i na Mount Everestu. Stal se legendou, pokořil Korunu Himaláje.
Stejně se 35 let nad jeho jménem vznášel temný mrak rodinné tragédie a někteří konkurenti Messnerovi vštěpovali nálepku příliš ambiciózního sobce.
Až do roku 2005, kdy Nanga Parbat vydala polámané tělo Günthera Messnera ve výšce 4400 metrů pod Diamírskou stěnou přesně, jak Reinhold popisoval.
„Byla to především úleva pro celou rodinu. Konečně jsme mohli bratra pohřbít,“ dodal Reinhold, který byl druhým narozeným z devíti dětí rodiny Messnerů.
Poté bral příběh za uzavřený. Napsal desítky knih o svých cestách, založil skupinu horských muzeí, kde vystavuje artefakty z expedic.
Ozvěna bratrovy smrti se ale v poslední době přeci jen ozvala. Teprve letos na jaře se do jeho rukou dostala druhá bota, kterou Günther v lavině ztratil. Ta první se našla s jeho tělem, druhou objevili před dvěma lety Nepálci pod ledovcem Diamír.
„Snad je to definitivní tečka za všemi konspirativními teoriemi o Güntherově smrti a tragédii na Nanga Parbat,“ přeje si nyní čerstvě osmdesátiletý Messner.