Jak jste se po pořádání turnajů v Praze a Ostravě dostala do Číny a Thajska?

Začalo to minulý rok, když se vrátily turnaje do Číny. Podnik, který jsme v době pauzy asijského turné dělali v Ostravě, se tam zase přesunul. Na trhu v Česku pro mě už nebylo místo. Dřív jsem pořádala turnaje WTA na Spartě, ale ještě se starým vedením. Tím pádem jsem měla volné ruce a chtěla jsem bohaté zkušenosti nějak využít. A tak jsem rozhodila sítě a dala vědět, že mé služby jsou k dispozici, i na mezinárodní scéně.

To rozešlete životopis jako při hledání jiné práce?

Takhle to nechodí. Když se pořádal turnaj v Ostravě, tak ředitelkou byla Italka Laura Ceccarelliová, která dělala 20 let supervizorku pro WTA, zkušená dáma z grandslamů i WTA Finals. Pak začala pracovat pro agenturu APG, které patřila licence na turnaj, který se konal v Ostravě. Neuměla česky, takže jsme na turnaji dělaly společně. A právě od ní přišla nabídka do APG, která má licenci na pořádání hned pěti podniků WTA. 

Jinými slovy pomohlo, že už máte něco za sebou.

Když je nový ředitel turnaje, WTA vyžaduje nějaký proces, aby byl někdo schválen, a to já nemusela podstupovat, protože mě už znali. Tím pádem to bylo jednodušší. Minulý rok v létě jsem dostala nabídku pořádat turnaj v Číně, konkrétně v Nan-čchangu. Poté co jsem na to kývla, přiletěla ještě nabídka na podnik do Thajska na přelomu ledna a února. Na stejném místě se pak konal i turnaj minulý týden, ale ten se konal výjimečně jako náhrada za jiný podnik. 

Dobře, zeptám se ale ještě jinak. Jako má český ženský tenis ve světě skvělý zvuk kvůli úspěchům tuzemských hráček, má ve světě renomé i české pořadatelství tenisových turnajů?

Ano, funguje to. Tenis není v Asii zdaleka sportem číslo jedna, jako je to u nás, má mnohem menší popularitu, chybí zkušenosti organizátorů, Thajci sice mají krásný tenisový areál, ale více se zaměřují na bojové sporty nebo fotbal. V Číně už vůbec, ale ví to ta pořádající agentura. Vnímají to lidé od WTA, z agentury, hráčky, týmy hráček. Ti, když mě viděli v Číně, tak vyvalili oči a spustili na mě: Co ty tady jako děláš? Tak jsem jen odpověděla: No… pracuju. A oni na to: Tak super, to jsme v klidu. Nemají problém se obracet přímo na mě a já nemám problém jim pomáhat. Je to velký bonus. 

Bonus tedy nejen pro vás, ale i pro české a slovenské hráčky, které mají na turnaji ředitelku, se kterou mohou mluvit mateřštinou, že?

Přesně tak. Při mém prvním turnaji v Nang-čchangu hrály finále Kateřina Siniaková a Marie Bouzková. Teď v Hua Hinu vyhrála Rebecca Šramková, což je pro mě pikantní, protože jsem Slovenka, jejího trenéra znám 30 let, ale dlouho jsme se neviděli. Před turnajem mi v jednu chvíli volalo slovenské číslo a na druhém konci právě on, aby se přesvědčil, jestli jsem to vážně já, kdo řídí turnaj v Thajsku, a rovnou mě poprosil o co nejpozdější start na turnaji, protože Rebecca hrála na tom předchozím finále. Stejně tak pro české hráčky je super, že mě tam vidí a nebojí se o něco si říct. V tomhle jsme Češi i Slováci třeba oproti Američanům zdrženlivější. Ti si hned sebevědomě diktují, co a jak chtějí. Češky se tak rázem cítí lépe, když mají na turnaji někoho, kdo jim může pomoct.

O víkendu obletělo sociální sítě video, jak s vámi na tribuně při finále v Hua Hinu seděla Barbora Krejčíková, přestože na turnaji vůbec nehrála. Dokonce si s vámi dala tréninkový sparing na kurtu. To přiletěla jen kvůli tomu?

To vážně ne. Bára už byla v Hua Hinu v únoru po čtvrtfinále Australian Open, kde se zranila, a pak potřebovala jet na turnaje na Blízkém východě. Na WTA turnaje jezdí dva fyzioterapeuti a masér, které holky znají, takže mohou přijet na turnaj a nechat se ošetřit jejich rukama, když jim to pořadatel turnaje dovolí. Je to tak pro Báru mnohem snazší než se vracet do Evropy a pak zase letět někam do Dubaje nebo Dauhá. Teď to zase měla při cestě do Pekingu. A není sama, dřív se sem jezdila připravovat třeba i Aryna Sabalenková. Spousta hráčů i s horším rankingem se sem přijede připravovat po sezoně, protože tu je opravdu skvělé tenisové zázemí a zároveň je to pro ně levné. 

Turnaje v Asii jsou často pod palbou kritiky. Hráči i hráčky si často stěžují na zázemí, míče, které jsou pokaždé jiné, na povrch nebo i na prázdné tribuny bez atmosféry. Co na jejich kritiku říkáte vy?

Všichni nadávají, všichni si postesknou. Ale realita je jiná. Míče se snažíme mít všude stejné. Alespoň co mohu mluvit za turnaje naší agentury. Na každý turnaj je nový povrch, konkrétně my máme stejný, jako je na aktuálním turnaji v Pekingu. Schválených dodavatelů není zase tolik, aby to mohlo být všude jiné. Hotely jsou překrásné, pětihvězdy, čisté, perfektní. Lidí na servis spousta, zázemí skvělé. Navíc nad tím dohlíží vždy nějaká zahraniční ruka. 

Tak proč si tak stěžují?

Sezona je dlouhá a už v tom září na US Open toho mají tenistky plné zuby. Takže když pak má někdo na šest týdnů jet ještě někam do Asie, tak už se jim tam nechce. Největší problém je ale podle mě jídlo. 

Proč?

Je to peklo, to se nedá jíst. Možná jeden týden, ale minulý rok jsem tam byla sedm týdnů a už po dvou jsem nevěděla, co budu jíst. Hráčky přímo na turnaji to ještě mají dobré, protože turnaj musí dodat stravu podle WTA regulí, aby byla vyvážená na bílkoviny a sacharidy s dostatečným přísunem zeleniny a ovoce. Ale mimo tenis? Já jedla hlavně zeleninu a sladkosti, protože ty tam byly docela dobré. Ale mají třeba sladký chleba. Pořádně tam nekoupíte naši šunku a sýr. Dá se koupit v mezinárodních supermarketech, ale to je zase strašně drahé, protože jde o dovoz. Ani jejich vajíčko mi nevonělo. Vrátila jsem se poloviční, ale přežila jsem. A když máte nějakou alergii? Problém. Třeba bezlepkové pečivo – vůbec nevědí, co to je. 

„V Číně se lidé pořád bojí“

A co Číňané jako lidé?

Když je potkáte individuálně, jsou hrozně fajn, přátelští. Ale jako celek je vidět, že mají úplně jinou kulturu a jsou jinak nastavení. Na jednu stranu mají v sobě zakódováno, že oni jsou Čína, že oni jsou nejlepší. Neumějí anglicky, mají pocit, že všichni musí umět čínsky. S nikým se tam anglicky nedomluvíte. Sama jsem musela mít vedle sebe neustále asistenta, který překládal. To, že máte vy nějaké potřeby a něco od nich potřebujete, je občas nezajímá. Města jsou čistá, obrovská, mají úžasnou infrastrukturu. Ale nemají vůbec duši. Chodíte po ulicích a máte pocit, že jste na cizí planetě. Je to umělé. Zároveň se lidé mezi sebou hodně bojí něco říct, aby je někdo za něco nepotrestal. Režim je tam znát.  

Při pořádání turnaje v Česku jste šéfovala třeba třem stovkám lidí, jak se dá řídit tolik zaměstnanců v cizí zemi, kde ani úplně nesouzníte s kulturou jejich chování?

Ono je to naštěstí jinak než při pořádání v Česku, kde jsem kontrolovala všechno, od postavení kurtů přes ochranku, ticketing, marketing. Tohle jde v Číně mimo mě. Komunikuju s WTA, s agenty, veškerá mezinárodní agenda jde za mnou, mám na starosti WTA media, 35 lidí, kteří přijedou na turnaj, aby zajistili televizní přenos, a podobné věci. Takže já přijdu osobně do kontaktu pouze s vedoucími všech oddělení, kdy ladíme turnaj jako celek, ale některá rozhodnutí si dělají místní organizátoři sami.

Jací jsou v porovnání s tím Thajci?

Thajci jsou jako my, řeší poctivě úplně všechno a chtějí, aby bylo všechno na 100 procent. Jen jednu činnost dělá třeba pět lidí, zatímco u nás by to zastával jeden člověk. Tam to občas vytváří chaos, ale je v tom ten zápal udělat to pořádně. Navíc tam umí anglicky 80 procent lidí. Jídlo je tam lepší. Úplně jiný národ. 

Přesto je to právě Čína, kde je hlavní těžiště turnajů této šňůry…

Roste tam jeden areál za druhým. Jsou obrovské, nádherné. Kouká z toho zase snaha ukázat, jak je země obrovská a nejlepší, ale už nemají ten trh pro tolik obrovských areálů. Zejí pak mimo turnaje prázdnotou a nic se tam neděje. Všechno jen proto, aby politikům ukázali, do jak megalomanských projektů tečou peníze. 

To, že zejí prázdnotou tribuny během zápasů, je také častým terčem kritiky. Čím to je?

Málem bych zapomněla, že v Číně jsou lidé také trochu líní. Tenis sledují na internetu a u televize a pak nejsou na stadionech. Řekla bych ale, že se to trochu změnilo po covidu. Naše APG turnaje měly loni poměrně slušnou návštěvnost, poslední tři dny v Nang-čchangu jsme měli úplně plno. Už vám nepovím, jak toho docílili, protože, jak jsem říkala, do ticketingu nevidím. 

Asijská tour ale momentálně pokračuje, co vás tedy čeká dál?

Jsem v Česku na otočku, z pondělka na úterý jsem přiletěla z Hua Hinu a v sobotu zase na pět týdnů mizím do Číny do Ťiou-ťiangu. Pak se vracím a vezmu to přes Rijád, protože chci vidět Turnaj mistryň v zemi pro tenis tak kontroverzní. Plán na příští rok zatím mám, ale do budoucna bych se z Asie chtěla posunout dále na západ. Uvidíme, co bude, ale už teď si ze mě dělají legraci, že jsem ‚multipulti director‘. Normální totiž je, že je jeden ředitel na jeden turnaj, já mám letos rovnou tři. 

Pojďme se ještě obloukem vrátit k vašemu osobnímu příběhu. Sama jste už zmínila, že jste Slovenka, sama jste v mládí hrála. Jak jste se dostala k českému tenisu?

Jako profík jsem nikdy nehrála. Mám normálně slovenský pas, ale v Česku žiju už přes 30 let. Přijela jsem do Brandýsa nad Labem na 1. československé tenisové gymnázium v roce 1992. To byla první soukromá tenisová škola se zaměřením na tenis. Já mám maturitu z tenisové hry a metodiky tenisu. 

Počkejte, z čeho se z takových předmětů maturuje?

Už si nepamatuju, co jsem si vytáhla z metodiky tenisu, ale z tenisové hry jsem si vytáhla forhend se spodní rotací. To jsem se zhrozila, protože to je snad nejméně používaný úder. Zkouška probíhala tak, že jsem to musela předvést, a pak o tom nějak mluvit. Nevím, co jsem říkala, ale dostala jsem jedničku. 

Co z vás po maturitě bylo?

Vylezla jsem ze školy a dostala jsem trojkovou trenérskou licenci. Já se ale díky škole dostala k rozhodcování tenisu. Dělala jsem nejdřív čárovou rozhodčí, poté hlavní, pak vrchní na menších turnajích i těch mezinárodních. Viděla jsem všechny nejlepší české hráče a hráčky vyrůstat. Když Tomáš Berdych vyhrál jako mladší žák ve 12 letech mistrovství republiky v Prostějově, já seděla na umpiru. Všechny ty holky, které už teď ani nehrají a mají rodiny, jsem viděla vyrůstat. Jako manažerka na Spartě jsem viděla poprvé přijít na kurty i sestry Fruhvirtovy. Takže když jich je pak deset ve stovce, přijedou na turnaj a sedím tam zase já, je to takové jednodušší.

Mohlo by vás zajímat: Sestřih semifinále US Open s Karolínou Muchovou: