Rudolf Tajcnár, prastrýček nadějné bobistky, vyhrál s československými hokejisty mistrovství světa 1972 v Praze. Tajcnárová má v Česku řadu příbuzných z babiččiny strany a nyní je i ona sama Češkou.

„Je to pro mě neuvěřitelně emotivní moment. Těším se na nové výzvy a těším se na to, že budu moct reprezentovat tuto krásnou zemi,“ napsala v polovině října ke svému příspěvku na Instagramu, kde zveřejnila dovršení zisku českého občanství.

Psala jste také, že jste občanství získala po roce náročného zařizování. Co všechno to zahrnovalo?

Prvním krokem bylo dohodnout se na spolupráci s českým bobovým týmem. Bez jejich vstřícnosti a zájmu by nic dalšího nebylo možné. Pak jsem si musela zařídit přechodný pobyt, abych mohla reprezentovat Česko v Evropském poháru. Díky podpoře Národní sportovní agentury, Českého olympijského výboru a Českého svazu bobistů a skeletonistů jsem na výjimku dostala i trvalý pobyt. Běžně trvá šest let, než vám ho udělí. Pak bylo na čase žádat o české občanství.

Bylo nutné k tomu, abyste mohla pokračovat jako česká bobistka?

Potřebovala jsem ho k tomu, abych se v nadcházející sezoně mohla posunout do Světového poháru. Doteď jsem jezdila v Evropském. Bylo třeba i proto, abych mohla být zařazena pod Olymp jako reprezentační sportovec. To by pro mě byla velká věc a obrovská pomoc.

Jaké ohlasy na svůj „přestup“ máte? Našel se i někdo, kdo vám odchod ze Slovenska vyčítal?

Naučila jsem se, že i když člověk dělá pro sebe a svůj posun vpřed to nejlepší, vždy se najde někdo, kdo si rýpne a mudruje. I když o celé věci nic neví. Od lidí, na kterých mi záleží, jsem ale dostala jen pozitivní ohlasy. Co mě mimořádně těší, stoprocentně pozitivní odezvu mám i z Česka. Je skvělý pocit cítit se vítaná. Ostatně, čtvrtinu své krve mám českou, přesněji moravskou.

Říkala jste, že podmínky pro slovenské sportovce jsou šílené, a nemyslela jste jen boby, že? Dost se o tom mluvilo v průběhu letošní olympiády v Paříži, nedávno i dva mladí hokejisté ze Slovenska odešli pod českou vlajku.

Ano, zejména po olympiádě to téma na Slovensku silně rezonuje. Nejlepším příkladem je konec jediné certifikované atletické haly v zemi, haly Elán v Bratislavě. Prostě ji zavřeli a atleti se půl roku nemají kde připravovat. Jak je možné, že tak zásadní věc nikdo včas neřešil? Atletika je královská disciplína a obrovské množství dalších sportů z ní čerpá. I my bobisté.

A není to jen atletika, že?

Vezměme si třeba podmínky pro plavání. Myslím, že Slovensko má čtyři certifikované bazény, Maďarsko skoro čtyřicet. Certifikovanou halu pro gymnastiku máme jednu, a to soukromou. Nedávno jsem četla, že pouze 29 procent školou povinných dětí na Slovensku má denně aspoň hodinu pohybové aktivity. Vždyť to je alarmující. Koncepčnost a konkurence jsou potřebné už odmalička, jenže hodně klubů každý rok řeší, jestli a kde budou moct trénovat. Zda jim školy prodlouží smlouvy ve svých tělocvičnách, za jakých podmínek. Je to velmi stresující.

Jak jste to měla s podporou na Slovensku vy? Měla jste vůbec nějakou?

Od mnohých lidí ano, a velkou. Jenže ne od lidí, kteří rozhodovali o mém působení v bobovém sportu.

Přesto vás prý ani jednou nenapadlo s kariérou bobistky skončit. Co všechno jste musela i s pomocí vašich blízkých obětovat?

Hledali jsme cestu, jak to půjde. Nikdo z lidí, na jejichž názoru mi záleží, mi nikdy neřekl, abych se na to vykašlala. Bez toho, že by si moje máma vzala úvěr, koupila mi bob, nože a zaplatila celou úvodní sezonu, bych s vámi tento rozhovor teď nedělala. Pomohli mi drobní sponzoři nebo golfista Jaroslav Lacuška, který organizuje turnaje a část výtěžku mi posílá. Asi nejvíce se ale obětoval a stále obětuje můj trenér, bývalý bobista Ladislav Noskovič.

Ten vás provází celou cestou, že ano?

Trénuje se mnou atletiku, silový trénink a starty, které jsou na bobech hodně důležité. Ale v prvních sezonách to byl zároveň můj řidič, závozník, servisman, nosič, terapeut, manažer, kuchař i moje vrba. Kvůli mně si bere v práci dovolenou nebo neplacené volno. Po mém odchodu do Česka mu naštěstí vícero funkcí odpadlo. A moje máma? Vůči ní mě mrzí, že jsem jí dost zkomplikovala život.

Máte na mysli ten její úvěr?

Ano, už dlouho přemýšlím o tom, jak jí pomohu ho splatit a vezmu ji na krásnou dovolenou. Jenže ona by na pláži vydržela možná jeden den a už by začala vymýšlet, co bychom mohli změnit na našem webu, koho oslovit na sponzoring nebo jestli bychom jako tým nepotřebovali čepice s bambulí a českou vlajkou. Vidí to stejně jako já, za což jsem vděčná.

Přitom má o vás takový strach, že vaše jízdy ani nesleduje, je to tak?

Byla bych ráda, kdyby sebrala odvahu moje závody sledovat. Když na jedněch byla, zvládla se dívat na tréninkové kolo v pasáži, kde jsem měla rychlost asi 50 kilometrů za hodinu. Ale po mé první nehodě v rychlosti 120 kilometrů za hodinu už se nejenže nedívala, zacpávala si i uši.

Jak se vaše finanční situace změnila s příchodem do Česka?

Zásadně. Už v minulé sezoně v Evropském poháru mi český tým v maximálně míře pomohl, i když na mě neměl vyhrazené finance. Nadcházející sezona bude moje první, kdy budu mít všechny sportovní výjezdy i trénink finančně i organizačně pokryté svazem. Je skvělý pocit nemít na ramenou tak obrovský stres. Profesionální sportovkyně zatím nejsem, mimo sezonu chodím do práce, ale věřím, že si svými výsledky profesionální smlouvu v centru Olymp vysloužím.

Závodíte primárně v monobobu, v němž jste byla v minulé sezoně Evropského poháru nejlépe třetí, a do toho také v dvojbobu. Jak složitá bude cesta na olympiádu do Itálie?

Světový pohár budu jezdit v této sezoně v monobobu, ve dvojbobu zatím nemám vyjetou kvótu, takže tam ještě zůstanu v Evropském poháru. Kvalifikace na olympiádu, to se mi teď těžko komentuje. Věřím, že budu mít dobré výsledky, protože kdyby se mi počítala minulá sezona, měla bych postup na olympiádu v kapse. Udělám pro to maximum.

Olympiáda musí být pro vás opravdu něco výjimečného, Na webu totiž máte uvedeno, že byste jednou ráda pracovala dokonce pro Mezinárodní olympijský výbor.

Sport je odmalička můj život. Baví mě jeho dynamika a v tom prostředí chci celý život zůstat. Na pozici trenérky, manažerky nebo i jiné. Problémy sportovců, lokální nebo mezinárodní, pozná nejlépe ten, kdo se tomu aktivně věnoval, ne úředník od stolu. Takže chci svou lásku ke sportu posouvat i poté, co skončím se závoděním.

Dříve jste hrála fotbal, na Slovensku jste to dotáhla až do juniorské reprezentace. Zároveň jste první roky života trávila ve Švédsku, takže postupně vyhrála láska k zimě a ledu?

Kdybych zůstala u fotbalu, můj život by byl asi stokrát jednodušší. Ale boby mi daly obecně do života velkou lekci. Je na nich cool ten adrenalin, velké přetížení, rychlost, jinakost. Nemůžete si přibrzdit, brzdí se až v cíli. A co se týče Švédska, studený „odchov“ je tam klasika. Miluju zimu a sníh, klidně ať je minus 15 stupňů. Ve Švédsku zima a déšť nikdy nejsou překážkou, aby děti nemohly trávit čas venku.