Blahopřeju k jubileu. Jak se máte?

Děkuju. Mám se dobře, zrovna dneska se chystám na Spartu, půjdu i v neděli. Atraktivní extraligové zápasy mě zajímají.

Takže stále chodíte pravidelně?

Z pěti domácích zápasů jdu na tři nebo na čtyři. Třeba na Ligu mistrů v úterý jsem ale nebyl. Vím, že Växjö jsou psi obranáři, že padnou dvě nebo maximálně tři branky. Taky to tak dopadlo.

Co říkáte na příchod Michaela Špačka a dosavadní sparťanské výkony v sezoně?

Myslím si, že Sparta závodí s Pardubicemi o to, kdo uloví lepšího hráče. Snad to bude přínos. A výkony, ty jsou u Sparty nahoru a dolů, vyhrají třeba parádní zápas venku, pak zbytečně ztrácí. Ale ještě to není tak důležité, chtělo by to být do druhého místa v základní části, mít domácí výhodu sedmého zápasu. O nic jiného se zatím v lize nejedná.

Sledujete i fotbalovou Spartu?

Samozřejmě. Když hráli s Karvinou, byl jsem se podívat v hospodě.

Existovala za vašich časů v 70. a 80. letech určitá družba mezi hokejisty a fotbalisty Sparty?

To víte, že jo. Byla to velká družba, chodili jsme na fotbal, oni zase na hokej. Šlo o většinu kluků, takhle se to různě protáčelo. Měli jsme třeba společné obědy na Spartě v jídelně, hodně nás pak chodilo do Parkhotelu na kávičku. Scházeli jsme se i mimo stadiony.

Sparta v roce 2012 vyvěsila váš dres s číslem osm, odehrál jste tam 11 sezon. Jak na ty časy vzpomínáte?

Každý sportovec na to vzpomíná rád. Co bylo, to bylo, pak jsem hrál dlouho i venku ve Švýcarsku a v Německu. Ale na Spartě to bylo nádherných 11 let. Můžu akorát děkovat Jirkovi Kochtovi, který se mě v roce 1973 po příchodu do áčka ujal. Protože v té době jsem hokej tak moc neuměl. Utíkaly mi puky, ale on se mi opravdu věnoval. Byl to člověk, který mě dostal do nejvyšší kvality.

Vážíte si toho, jak dlouho jste ve Spartě vydržel? V dnešní době je to spíš neobvyklé.

Jasně, teď to obvyklé není, ale dřív to bylo normální. Obzvlášť u Pražáků. Já jsem z Holešovic, měl jsem to blízko na Štvanici, kde jsem hrál do 16 nebo 17 let druhou ligu, i potom na holešovický stadion. Na Spartu jsem chodil od pěti šesti let, na hokej i fotbal. Chodil jsem se koukat i na Žižkov, kde můj děda točil pivo. K Žižkovu mám vztah dodnes, synovec tam dělá manažera.

Na ligový titul jste ale za těch 11 let nedosáhl, v holešovické hale jste slavil zlato později s reprezentací na MS 1985. To ve Spartě máte jedno druhé a dvě třetí místa. Vždy se našel někdo dominantní, že?

Je to tak, ať to bylo Kladno nebo Jihlava, která si tehdy stahovala ty nejlepší hráče z celé ligy. Druhá věc je, že se v té době nehrálo play off. Ta třešnička na dortu tomu chyběla, přišlo to až koncem 80. let.

Dříve jste si ale pochvaloval volnější režim, zápasů jste v sezoně neodehráli tolik.

To je pravda. Hráli jsme 44 zápasů, v ročníku s olympiádou dokonce jen 32. Já jsem se dohrabal pod pětistovku a kdo měl 500 startů, byl tehdy ligový unikát. Teď máte 52 zápasů v základní části, pak play off, můžete mít přes 70 za sezonu. Existují tisícovkáři, to je teď úplně něco jiného.

Jak se vám hrálo v holešovické hale?

Bylo to tam parádní. V 70. a 80. letech to byla jedna z nejmodernějších hal, chodilo 14 tisíc diváků a téměř pokaždé jsme měli vyprodáno. Měli jsme taková derby s Kladnem, Pardubicemi nebo Jihlavou. Atmosféra byla vynikající. I teď je to skvělé, chodí obrovské návštěvy a já tomu jenom fandím.

Vnímal jste, jak těžké bylo pro soupeře hrát proti vám v Praze?

Bylo tam obrovské teplo, hlavně když přišlo 13 nebo 14 tisíc diváků. Člověk se hrozně zpotil už na rozcvičce. Potom to byla naše výhoda, často jsme zápasy vyhrávali ve třetích třetinách.

Vedle hokeje jste vystudoval i magistra práv. Jak se to stalo?

Věděl jsem, že musím něco dělat, až skončím s hokejem. Nevěděl jsem, jestli budu moct jít hrát do zahraničí. Tak jsem vystudoval práva a pak i hotelovku. Říkal jsem si, že si po kariéře sednu někde v kanceláři v hotelu a budu dělat ředitele. Skončilo to tak, že jsem hrál dlouho v zahraničí, udělal si trenérskou jedničku a chvilku jsem trénoval.

Prý vás vyhodili od zkoušky z předmětu vědecký komunismus.

Dneska už je to úsměvné. Ale já jsem ve straně nikdy nebyl, naopak jsem byl antistraník. Vyhodili mě z více předmětů, i z politické ekonomie. Jak tam byla politika, moc jsem se do toho necpal. Musel jsem se sice učit ty jednotlivé sjezdy, ale to mě s odpuštěním víte co. (úsměv)

Jak se seběhlo, že jste v začátcích trenérské kariéry jako kovaný sparťan působil ve Slavii?

Skončil jsem venku, oslovil mě manažer Tomáš Herstus a říkal jsem si, proč bych to nevzal. Pak jsem trénoval i Spartu, ale tam mi vedení říkalo, koho mám a nemám postavit. To jsem si říkal, že jsem nemusel hrát odmalička hokej za Spartu a nároďák, aby mi pak někdo tohle říkal. Podle toho, kdo je drahý a kdo levný. Nechal jsem se vyhodit, ty hráče jsem nestavěl.

Jak říkáte, ze Slavie jste šel do Sparty. Byl to pro vás hořký konec na podzim roku 1999? V předchozí sezoně jste vypadl v semifinále play off s tehdy neporazitelným Vsetínem až na nájezdy.

Nakoupili se hráči, které já jsem do sestavy absolutně nechtěl. Tím to začalo a já jsem na rovinu řekl, že ty hráče nechci. Letěli jsme ze soustředění z Řecka, četl jsem, že přicházejí, a nelíbilo se mi to. Už před sezonou vznikaly tlaky, byli jsme třetí nebo čtvrtí a hned jsem letěl.

Na tréninku vám řekli, že můžete jít. To bylo všechno?

Přišel jsem na trénink zvesela a při odchodu jsem se smál taky. Bylo to takové, že vám nikdo nic neřekne, přijdete a dozvíte se, že už dneska netrénujete. Otoč se a můžeš jít domů.

Pak už jste nikde netrénoval. Nedávalo vám to smysl?

Přesně tak. Doba u nás byla taková, že do toho hrozně mluvilo vedení. Někde je to i dnes a trenéři lítají dvakrát nebo třikrát na sezonu. Spíš je to o tom, že majitelé některých týmů si myslí, že nakoupí nejdražší hráče a budou vyhrávat ligu. Tak to ale není.