Vaše jméno se skloňovalo s nástupem do Mladé Boleslavi, ale pokračovatelem Jozefa Webra se nakonec stal Karel Jarolím. Dostal jste nabídku?

S Frantou Myslivečkem (sportovním ředitelem) jsme kamarádi, ale tuhle variantu jsme neprobírali. Prostě jsme se jen sešli na fotbale a už z toho někdo dělal ukvapené, nepravdivé závěry. Já už se bojím se s některými lidmi vůbec potkávat.

Poté co jste na konci října skončil na lavičce bulharského Ludogorce Razgrad, jste se nechal slyšet, že si chcete odpočinout a po Novém roce nevylučujete další angažmá. Už se vám to nachyluje…

Zatím se nic konkrétního neobjevilo, jen nějaká oťukávání.

Ani ze strany Baníku, o kterém se spekuluje?

Spekuluje se o hodně věcech. Jsou kontakty, které jsou zbytečně nafouklé, dokonce se může stát, že některá jednání může mediální pozornost i překazit. Uvidíme, jak bude situace vypadat dál.

Co tedy nyní děláte, když ani netrénujete, ani nejednáte o nové smlouvě?

Pohybuji se mezi Přerovem a Prahou. Konečně si užívám normální měsíce, protože většinu letošního roku jsem byl prakticky pořád úplně mimo. Věnuji se rodině, je to hodně osvěžující.

Došlo i na proklamovanou angličtinu? Chtěl jste ji ve volném čase vypilovat, ne?

Jako samouk se snažím zdokonalovat a musím říct, že už bych se na hřišti domluvil. Samozřejmě to ještě není tak dokonalé, abych si mohl vykládat s kýmkoliv o čemkoliv. Ale teď jsem na angličtině hodně zapracoval.

Pomohly vám dva měsíce odpočinku i zdravotně? V Bulharsku jste byl v září hospitalizován v nemocnici kvůli náhlé indispozici…

Nechci potíže zlehčovat, vážné byly, možná trochu spojené i se stresem, ale lékaři ten zdravotní problém rychle vyřešili a nyní jsem na tom zdravotně zcela v pořádku.

Když zavzpomínáte na deset měsíců v Razgradu, co vás napadne jako první?

Na bulharskou ligu měl Ludogorec nadstandardní servis. Také výkonnostně byl někde jinde než zbytek ligy, na druhou stranu si musím přiznat, že prosadit se na mezinárodní scéně bylo trochu složitější, což ukazují nyní i výsledky v základní skupině Evropské ligy.

Nebyla tedy chyba v nastavení, že jste se zaměřili hlavně na domácí soutěž?

Ne, to určitě ne. Majitelé mají nejvyšší ambice a netají se tím, že chtějí hrát Ligu mistrů. Cokoli jiného už za úspěch nepovažují. My jsme v říjnu byli druzí v lize, ale měli jsme jen dvoubodovou ztrátu plus zápas k dobru, hráli jsme základní skupinu Evropské ligy, přesto jsme se rozloučili.

Končil jste po úvodní porážce s Antverpami. I všechny další pohárové zápasy Ludogorec prohrál – mimo jiné dvakrát s Tottenhamem a s LASK Linec.

To je to, o čem mluvím. Když jsem sledoval zápasy ve skupině, při konfrontaci s kluby, ať už jsou z Anglie, Belgie nebo Rakouska, je to složitější než vládnout v bulharské lize.

V Plzni jste ale před lety tu cestu našli. V poslední době se po ní vydala i Slavia, jejíž trenér Jindřich Trpišovský se nikdy netajil respektem k vaší práci. Je to nyní tak, že by vás naopak mohli inspirovat červeno-bílí?

No, ono to vypadá, že ve Slavii všechno funguje fantasticky. Pokud někdo říká, že jsme pro ně v Plzni byli určitou inspirací, pak mě to těší, ale teď by to zase měla být Slavia, aby inspirovala kluby v Česku. V Edenu jsou odborně schopní lidé, kteří znají své kompetence, i díky tomu dosahují úspěchů. Pokud nefunguje vedení, trenér, mužstvo nebo servis kolem něj, pak nepřijdou ani výsledky. Slavia má sice jiné finanční možnosti než většina prvoligových týmů, ale buďme rádi, že v Česku takový klub je.

Naopak Plzeň, se kterou jste získal tři mistrovské tituly, je po domácí ostudě s Karvinou a selhání v Jablonci až na pátém místě. Co říkáte situaci na západě Čech?

S klubem jsme se dohodli, že se do vzájemných rozborů pouštět nebudeme. Já nebudu řešit je, oni zase mě. Že si to případně vyříkáme mezi sebou. Plzeň je dneska v situaci, že horší než druhé místo se považuje za neúspěch, na druhou stranu má obrovskou konkurenci v pražských S a ostatní kluby ji chtějí napodobit.

Není tajemstvím, že kabina v Plzni je poměrně specifická. Největší úspěchy Viktorie kopírují období vašeho působení v klubu. Nechybí nyní v týmu autoritativní osobnost?

Já měl to štěstí, že jsem měl Pavla Horvátha, to byl šéf se vším všudy. Na hřišti i mimo něj. V tomhle mi strašně moc pomáhal. A je pravda, že v Plzni teď není klasický vůdce, jako byl on.

Já to myslel především na vás. Kouče, který si Limberského a spol. dokáže srovnat.

Nechci říkat, že kluci byli svatí, víte, že tomu tak nebylo. Někdy tam létaly i pokuty. Ano, je pravda, že někdy jsme ty úspěchy dokázali dobře oslavit (smích), ale hráči zase věděli, kde mají strop. Do všeho šli naplno. Když slavit, tak slavili, když udělat pro úspěch maximum, tak ho udělali.

Během vašeho posledního angažmá v Plzni jste si při rozhovorech občas neodpustil nabroušenou reakci. Pokud se vrátíte do Česka, máte připravené nervy na zdejší média?

Já jsem odpočatý, otázka je, jestli jsou ona připravena na mě. (smích) Když čtu některá média, co psala před tři čtvrtě rokem a co píšou nyní, ptám se sám sebe, v čem je najednou rozdíl. Pro mě je toto téma asi složité v tom, že se jím zbytečně zabývám.

Takže posun? Získal jste nadhled?

Pochopil jsem, že nemá smysl snažit se nad médii – byť jen argumentačně – vyhrát. Je otázka, jestli některé rozhovory pak mají smysl, nebo nemají.

Novináři ke sportu ale patří. A jsou dobří a ti horší, stejně jako jsou dobří a horší trenéři.

Já je vůbec nechci házet do jednoho pytle. Samozřejmě mi vadí, když se řeší moc osobních věcí, které by součástí rozhovorů být neměly. Na druhou stranu když se nějaký problém týká sportu, tak mě sice může naštvat, ale dokážu ho pochopit.