„Je to cenný úspěch, ale nepřeceňuji ho,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Jak jste se v současné složité době připravovala na tuto mezinárodní soutěž?
Začátkem roku jsem se zúčastnila dvou turnajů a od té doby jen trénovala. Z říjnového soustředění v Polsku jsem se navíc vrátila s koronavirem, takže jsem byla dva týdny v karanténě. Přes měsíc jsem se pak bez sparingpartnerů připravovala sama. K ideálním podmínkám jsem tedy měla hodně daleko.
Jak se u vás onemocnění projevilo?
Teplotami, výrazně horším čichem a částečnou únavou. Mělo spíš lehčí průběh.
Jela jste na Světový pohár do Bělehradu s medailovými ambicemi?
Kdepak, ani trochu jsem neuvažovala o zisku některé z medailí. Hlavně jsem chtěla zjistit, na co budu stačit, jaká je moje současná forma.
Jaká konkurence se tam ve vaší váze do 68 kg sešla?
Nebylo nás tam tolik, jako na mistrovství světa a chyběly i špičkové zápasnice z USA a Japonska. Přesto tam nepřijely žádné outsiderky. Hned v prvním kole mě čekala Bulharka, která v kvalifikaci porazila vicemistryni Evropy a v semifinále byla mojí soupeřkou úřadující mistryně Evropy, takže procházka to nebyla.
Čeho si na cestě do finále nejvíc ceníte?
Především toho, že mně nedocházely síly, byla jsem klidná a dařilo se mi. Z výsledků si nejvíc cením vítězství nad Ruskou Valijevovou.
Věřila jste si i na finále?
Jednou jsem tuto mladou zápasnici z Kyrgyzstánu už porazila, ale před tímto soubojem o konečné prvenství začal na mě nepříjemně působit určitý psychický tlak. Předchozí pohoda se změnila v jakési napětí plné očekávání, zda se mi podaří udělat ten poslední krok a po několika stříbrných medailích se konečně dočkám zlatého opojení. Do finále jsem nevstoupila špatně, ale s přibývajícím časem začaly pracovat nervy, neměla jsem už tak chladnou hlavu a po třech chybách prohrála.
Jak velkou hodnotu má pro vás toto stříbro?
Především mně prozradilo, že jsem na tom lépe, než jsem si myslela. Potvrdilo, že jsem na správné cestě, i když tento turnaj nebyl tak významný, aby mi třeba pootevřel dveře k účasti na olympijských hrách. Příjemné byly i prize money, což v našem sportu je dost neobvyklé. (V každé váhové kategorii se zápasilo o 10 000 eur, pozn. red.)
Za jakých podmínek a v jaké atmosféře se tento Světový pohár konal?
Před naší cestou autem do Srbska jsme museli mít testy a další nás pak čekaly hned po příjezdu. Nesměli jsme vycházet z hotelu a do haly, kde mohli být jen trenéři a pár pořadatelů, nás dopravoval autobus. Všude, kromě žíněnky, byly nařízené roušky. Dokonce i na stupních vítězů, což se nám zdálo po předchozích těsných kontaktech při zápasech dost divné. Celková atmosféra byla hodně smutná. Byly zakázané i procházky po městě, na které jsem se při mém prvním pobytu v Bělehradě moc těšila. Takže vlastně teprve z novin jsem se dověděla, že Světový pohár se koná v Bělehradě (smích).
S jakými představami vstoupíte do nového roku?
Kvalitním výkonem bych chtěla na sebe upozornit na únorovém mistrovství Evropy a na jaře se pokusit najít cestu na olympiádu do Tokia. Před čtyřmi lety jsem prožila nádhernou atmosféru v Riu, ale vůbec se mi tam nedařilo. Mohlo mě jen těšit, že jsem první česká zápasnice, která se této největší sportovní události zúčastnila. V Tokiu bych se ráda představila v mnohem lepším světle.
A kudy vede cesta do Tokia?
Jsou na ní hodně vysoké překážky. Účast už si zajistilo pět nejlepších z mistrovství světa. Ty další budou o ní bojovat v kontinentálních kvalifikacích a potom ještě v jedné světové soutěži. Letenky do Tokia však získají v obou případech pouze finalistky, což je dost nespravedlivé. Například v Evropě je mnohem víc výborných zápasnic než třeba v Austrálii a podmínky mají oba tyto světadíly stejné.