Jak ke kontaktu s Ústím došlo?

Byli jsme v něm delší dobu, s panem Petrem Heidenreichem (sportovní manažer) už od léta, pak i s ředitelem panem Václavem Kožíškem. Nastínili jsme si nějaké představy, jak by měla spolupráce fungovat. Takže nyní jsme už věděli, do čeho jdeme. Když Jirka Jarošík odešel, tak se všechno urychlilo. Já byl tedy druhá varianta a jsem rád, že jsem tuhle příležitost dostal.

Jarošík je ústecký rodák a na levém břehu Labe pořád žije, má tedy ke klubu osobní vztah. Co vás přesvědčilo převzít mužstvo?

Takhle se to brát nemůže. Jako fotbalista jdete tam, kde je o vás zájem, kde vám nabídnou nějaké podmínky. A to platí i o trenérech, nelze jen koukat, kdo odkud je, i když to může mít nějaký význam. Navíc v daném regionu nemusí být vhodná osoba. Já pocházím z Čáslavi, ale považuju se za ta léta už za Pražáka. V Ústí jsou podmínky perfektní a to je rozhodující.

Radil jste se s otcem Karlem Jarolímem, momentálně koučem Mladé Boleslavi, jestli nabídku vzít?

Neradil. Myslím, že má momentálně práce a starostí ve svém angažmá dost, a pro mě nebylo ani o čem přemýšlet. Jak už jsem říkal, v kontaktu s představiteli Ústí jsem byl od léta.

Klub se loni dostal ze svízelné ekonomické situace, kdy ho nejspíš před krachem zachránil nový stoprocentní akcionář, podnikatel Jiří Hora. Nabídlo vám vedení jako osobnosti s velice významným jménem v českém fotbale odpovídající finanční podmínky?

To v žádném případě nebylo o penězích, já jsem především rád, že jsem dostal první velkou šanci v profifotbale. Jsem teprve na začátku trenérské kariéry, chci se nějak posouvat a něčeho dosáhnout. Ústí je z tohoto pohledu velice zajímavé.

Hráčský kádr považujete za kvalitní a konkurenceschopný?

Jsou tu šikovní talentovaní mladí kluci, z nich někteří ale už prošli německým fotbalem. Spolupráce s Dynamem Drážďany funguje dobře. Musí sbírat zkušenosti a učit se.

Váš předchůdce Jiří Jarošík vám nějaké informace o mužstvu předal?

S Jirkou se samozřejmě dobře znám, když došlo k dohodě, potkal jsem se s ním a určité informace jsem obdržel. V tom nebyl sebemenší problém.

Dostal jste od vedení úkol postoupit do první ligy? Třetí místo po podzimu, i když v tomto ročníku jde výš jen jeden klub, naděje vzbuzuje.

Určitě to není prvořadý cíl. V létě odešlo dost hráčů a panovaly i dosti značné obavy, jestli se tým vůbec ve druhé lize zachrání. Musíme se udržet na vlně dobrých výsledků a pokračovat.

Ale Ústí je krajské město, kde jinde by se měla nejvyšší soutěž hrát?

Aby to mělo smysl, musí být všechno připravené. Nyní kraj zastupují v lize Teplice, které mají tradici. Máme nastavenou nějakou filozofii, té se budeme držet. Kde skončíme na konci sezony, se uvidí.

Převážnou část hráčské kariéry jste prožil v Německu. Láká vás prosadit se v zahraničí i jako trenér?

Nyní o tom nijak nepřemýšlím. Je pravda, že jako hráč jsem měl nějaké ambice, nějaké cíle. Ty mám i jako trenér.

Vyhlížíte den, až se střetnete s otcem jako s trenérem soupeře?

To se stát samozřejmě někdy může. Ať postupem Ústí výš, nebo tím druhým způsobem… Ale to nechci rozebírat. Věřím, že táta ještě nějaký pátek trénovat bude, já jsem teprve na začátku, třeba se toho dočkáme.