Přesun hokejového mistrovství světa z Minsku byl pro opozici prezidenta Alexandra Lukašenka velkým tématem. Proč?
Demokratické hnutí v Bělorusku považovalo za nutné zbavit vládnoucí režim práva pořádat MS. Hokej je pro Lukašenka velmi důležitý, využívá ho k různým politickým účelům. Turnaj v Minsku by posloužil jako nástroj státní propagandy, jako ukázka, že Západ podporuje Lukašenka, že se v zemi nic neděje a vše je v pořádku. Přitom jsou v hlavním městě k vidění brutální zásahy proti demonstrantům, mučení i vraždy.
MS v Minsku by podle vás znamenalo schvalování Lukašenkova režimu a jeho kroků nejen v posledních měsících?
Ano, Lukašenko by si tím své činy vlastně ospravedlnil. Sport pro tyto účely využívá dlouhá léta. Akci, jakou je hokejový šampionát, si nezaslouží hostit. Je nemožné pořádat MS, když jsou lidé v ulicích pronásledováni a vězněni. Bělorusko má aktuálně více než 200 politických vězňů, od srpna minulého roku si desítky tisíc lidí prošly policejním terorem. Je důležité připomenout, že o odebrání turnaje neusilovali jen lidé z okolí Svjatlany Cichanouské, hlavní postavy opozičního hnutí, ale i Bělorusové žijící v zahraničí. Protestovali, natáčeli videa. Nesouhlas byl jasný.
Kdyby šampionát Minsku zůstal, byly by represe vůči protestujícím před jeho zahájením ještě horší a tvrdší?
To je těžké říct, můžeme jen spekulovat. Ale jako příklad vzpomeňme předchozí hokejové MS v Minsku v roce 2014. Také tehdy proti němu protestovali bojovníci za lidská práva, někteří političtí aktivisté byli vězněni už preventivně. A není to jen o politice, bezdomovci nebo prostitutky byli v té době zadrženi a vyhnáni daleko za Minsk, aby je nikdo neviděl. To by se nejspíš dělo znovu. Lukašenko by chtěl ukázat světu Bělorusko jako šťastnou a klidnou zemi. Udělal by cokoli, aby zabránil protestujícím vyjít do ulic.
Oslabí Lukašenkova pozice kvůli přesunutí turnaje? Přece jen, bavíme se o hokeji, o „pouhém“ sportu, ne?
To sice ano, ale sport pro Lukašenka znamená politiku. Speciálně hokej je pak taková jeho hračka. Staví zimní stadiony po celé zemi, i když podle mě hokej v Bělorusku až tak populární není. On se z něj snaží udělat superpopulární sport. Vzpomeňme, že o hokeji mluvil jako o léku proti koronaviru. Sám Lukašenko hokej se svým týmem hraje a vždycky zvítězí. (úsměv) To ukazuje, jak je pro něj důležitý, odebrání MS musela být velká rána. Nikdo to nemůže brát jako politické spiknutí, vždyť se s možným bojkotem ozvali sponzoři i někteří sportovci. Je to signál, že svět bere vážně, co se v Bělorusku děje, a nesouhlasí s Lukašenkovými kroky.
Jak prezident reagoval, když se o odebrání šampionátu dozvěděl? Státní tisk psal například o „největší krádeži v dějinách sportu“.
Dost nervózně, řekla bych. Nejdříve tvrdil, že ho to moc nezajímá, nevadí mu to. Myslím, že si byl svou pozicí docela jistý. Poté, co ho v Minsku navštívil René Fasel (prezident Mezinárodní hokejové federace – IIHF, pozn. red.), vypadalo pro něj vše dobře. Opravdu se pak snažil reagovat jako velký a klidný muž, ale postupně začal vinit Cichanouskou a běloruskou diasporu. Největší krádež v dějinách sportu, vždyť to je tak patetické. Přitom je za to zodpovědný jedině on a lidé kolem něj.
Podpořila ho i některá ruská média. Pokusí se Lukašenko využít odebrání MS jako ukázku toho, že se stal obětí nepřátelských sil?
Samozřejmě, tohle dělá neustále. Mluví o tom, že se proti němu Západ spiknul, aby ho odstranil. Říká, že lidé v Bělorusku ho milují a že je to Západ, kdo destabilizuje situaci. Jak ale můžeme vidět, není to pravda. Desetitisíce lidí protestují, jak by se to dalo zorganizovat na dálku třeba z Polska či Litvy? Lidé se bouří kvůli zmanipulovaným volbám, pandemii, mají tolik důvodů. Ruské autority dělají totéž a ze současných protestů v Rusku viní Západ. To už snad nikoho nepřekvapuje. Abych odpověděla, ano, pokusí se to rozhodnutí obrátit na svou stranu. Ale myslím, že to nebude fungovat, lidé v Bělorusku definitivně ztratili veškeré iluze.
Jak konkrétně využívá Lukašenko sport k propagandě?
Jakýkoliv sportovní úspěch prezentuje jako progres celé země, ukázku toho, jak je Bělorusko úspěšné. Sportovci mají mnoho výhod, Lukašenko se s nimi rád fotí, je v jejich společnosti. Chce lidem ukázat, že jsou mu vděční, že jsou loajální. Je to podobné jako v dobách Sovětského svazu. Také proto je pro Lukašenka tak bolestivé, že se demonstrací účastní i sportovci. Běloruský sport je skoro kompletně kontrolován státem, je na něm závislý. Sportovci nikdy v minulosti takhle neprotestovali. Zajímavé je, že Lukašenko je dokonce prezidentem Běloruského olympijského výboru, jeho syn Viktor je první viceprezident.
Snaží se Lukašenko získat příznivce i prostřednictvím hokejového klubu Dinamo Minsk, hrajícího ruskou KHL? Ten je mezi Bělorusy oblíbený, ne?
To asi není otázka přímo na mě, nejsem sportovní expertka. To zdání popularity může být dáno tím, že se o Dinamu pořád mluví, neustále je v televizi. Lukašenko ten klub dotuje, podporuje, logicky se snaží budovat jeho popularitu. Jak jsem říkala dříve, hokej je pro něj hodně důležitý, ale možná ho prosazuje až uměle. Tradičně měli Bělorusové raději fotbal.
Vraťme se ještě k MS 2014, které se v Minsku pořádalo. Mluvila jste o věznění aktivistů, vyhánění bezdomovců. Také tehdy tedy Lukašenko ukázal světu jen Potěmkinovu vesnici?
Chtěl prezentovat, jak je vše v pořádku, vše růžové. Abych byla objektivní, ten turnaj měl i pozitivní konsekvence. Pro obyčejné lidi to byla skutečně příležitost, jak se normálně pobavit. Do noci se pohybovali v ulicích, mohli se bavit se zahraničními fanoušky a hosty. Byl to takový závan čerstvého vzduchu. Jenže když turnaj skončil a návštěvníci odjeli, ta nálada zmizela. Žádná svoboda projevu, žádné shromažďování.
Jakým způsobem potlačuje vládnoucí režim protesty sportovců? Někteří byli dokonce ve vězení, jiní jsou odstřiženi od podpory?
Ano, už více než šedesát představitelů sportu bylo nějak potrestáno, vyhozeno z národních týmů nebo ze školy. Asi patnáct sportovců skončilo na měsíc za mřížemi, mezi nimi i slavná basketbalistka Jelena Levčenková. Více než tisíc sportovců, trenérů, manažerů, sportovních novinářů podepsalo otevřený dopis, v němž dali najevo, že nesouhlasí s výsledky voleb a násilím na lidech. Byla to velká věc. Vznikla Nadace běloruského sportu za solidaritu, ozvala se opravdu zvučná jména jako biatlonistka Naděžda Skardinová nebo akrobatická lyžařka Alexandra Romanovská. Lidé je milují a respektují, jejich hlas má pro ně větší důvěryhodnost než od ministra sportu.
Nepřipadá vám pokrytecké, že Bělorusku bylo letošní MS původně přiděleno už v roce 2017? V příštím roce bude olympiáda v Číně a fotbalové MS v Kataru, tedy ve státech, kde rovněž dochází k potlačování lidských práv. Co si o tom myslíte?
To je na dlouhou debatu, kde by se takové akce měly nebo neměly konat. Opakuji, že podle mě by je neměly pořádat země s diktátorskými režimy. Každý diktátor se chopí šance, aby takové události využil k očištění svého jména a činů. Ale porovnávat situaci Běloruska s Čínou nebo Katarem nechci, je těžké to nějak spojovat a mně to nepřísluší.
Hanna Ljubakovová informuje o dění v Bělorusku na svém Twitteru.