S jakými pocity jste se minulý týden vrátila z reprezentačního kempu v Klášterci nad Ohří?

Bylo to vcelku náročné, dvakrát denně jsme měli led a třikrát až čtyřikrát suchou přípravu. Čas jsme opravdu vyplnili. Já jsem se cítila den ode dne lépe, tak jak to většinou mám. Rozjela jsem se a šlo to dobře.

Ale nebyl to váš první kontakt s hokejovou reprezentací, že?

Ne, už jsem předtím byla na kempech v Říčanech a Litoměřicích.

A jak vás v národním týmu přijali?

Zpočátku to byla taková oťukávačka, protože jsme se navzájem neznali, ale teď už se v kolektivu cítím dobře. Pokaždé se na srazu objeví někdo nový, podle toho, kdo zrovna může přijet, kdo není zraněný, koho pustí ze zahraničí. Ale s některými holkami už jsme se stihly více poznat.

Neměla jste při cestě na váš první reprezentační sraz trochu obavy, jaké to bude? Přeci jenom k hokeji jste se vrátila teprve před dvěma lety a hrála jste nižší české soutěže.

Určitě jsem nějakou obavu měla, ale na druhou stranu už jsem tréninků v hokejové výstroji absolvovala hodně. Snažila jsem se do toho co nejvíce dostat. Je pravda, že na prvních kempech jsem byla trochu rozhozená z té rychlosti ostatních v práci s holí. Teď už se do toho dostávám a jsem ráda, že mám další možnosti se zlepšovat.

Jako bývalá rychlobruslařka jste pochopitelně zmiňovala, že rezervy cítíte hlavně v práci s holí a pukem. Takže se daří je mazat?

Myslím, že ano. Při jednotlivých situacích, v soubojích, při hře dva na dva, tři na tři nebo i při hře na celé kluziště jsem si stále jistější. Je jasné, že se pořád opírám hlavně o bruslení a čím více prostoru mám, tím je to lepší. S menším prostorem mám problémy, ale dost profituju ze síly v nohách.

Cítíte se už více jako soubojová hráčka?

Musím říct, že ano. Dříve jsem se toho bála, ale teď už jsem se otloukla a souboje se mi docela i líbí. Mám navrch tou silou dolních končetin, našla jsem si i v soubojích u mantinelu takovou polohu, že se cítím lépe a lépe.

Ke komu máte v národním týmu nejblíže? Soudě podle příjmení by to měla být vaše skoro jmenovkyně Magdalena Erbenová.

Je to pravda. Poznala jsem ji totiž už na kempech, které se pro mladé hokejistky pořádají napříč celou republikou. Pomáhala jsem tam tehdy s bruslením. Mám k ní blízko, ale v týmu jsou i další holky, s nimiž se nyní potkáváme často právě na reprezentačních soustředěních.

Jak důležitou metou na vaší hokejové cestě jsou tyto pozvánky?

Jsou to důležité body, které mi pomáhají zorientovat se lépe v hokeji na reprezentační úrovni. Jsem blízko určitému hernímu systému, tomu, co od jednotlivých hráček trenéři chtějí. Občas je pozvánka dána i tím, že se do toho trenérům zamotá nějaké zranění nebo v této době i karanténa, ale já tam jedu pokaždé ráda a snažím se zlepšovat.

Jaký dojem na vás udělal realizační tým vedený Tomášem Pacinou, který se vrátil po letech v Kanadě a mluvil o tom, že chce prostředí ženského hokeje v Česku více zprofesionalizovat?

Nemám možnost srovnání, pro mě je to něco nového. Jakýkoliv herní systém a přístup v reprezentaci. Nemůžu to proto úplně hodnotit, ale osobně mám hlavu nastavenou na profesionální sport ještě z bruslení. Když odjedu na soustředění nebo jdu na trénink, velmi lehce mi hlava přepne do režimu koncentrace. Mně je tohle známé. Vlastně v klidu neumím jít třeba ani na běžky, hlava mi hned přepíná.

Trenér Pacina na jednom z kempů zmiňoval, že mu hlavně u mladších hráček chybí lepší a vážnější přístup. To byste mohla do týmu vnést.

Pokud můžu něčím pomoct, jsem jedině ráda. Já se zase opačně můžu obrátit na ostatní holky, které mají opravdu spoustu hokejových let za sebou, a musím říct, že tu pomoc dost čerpám. Ať se to týká hokejek, výstroje nebo dalších detailů.

Předpokládám, že vaším dalším cílem bude zabojovat o nominaci na mistrovství světa, které by se mělo v květnu odehrát v Halifaxu.

Všechno je to hodně otevřené. I pozvánky na kemp v Klášterci se trochu zamíchaly, původně jsem tam byla jako náhradnice. Vyzkoušela jsem si, že člověk musí být pořád připravený, obzvlášť v této době, kdy se u nás ženské soutěže nehrají. Ne že jeho úsilí povolí, když se na jeden kemp nedostane. Reprezentace není nic, kde by člověk byl nastálo. Budu stále nachystaná, a když zase přijde pozvánka, budu ráda, protože v národním týmu se zlepšuju nejvíce.

Ta nutnost konstantní připravenosti by vám mohla vyhovovat, ne? Mám pocit, že se stále snažíte být sportovně aktivní, do toho vedete tréninky ve vrchlabském klubu.

Ale je to pro mě komplikované. I v rychlobruslení jsem byla závodní typ. Na tréninku jsem měla třeba pomalejší časy než holky z týmu, nicméně když přijde závod, někde se mi otevřou tajné zásobníky energie. Proto mi teď zápasy obrovsky chybí. Můžu drilovat na ledě, na suchu, s hokejkou, bez hokejky, ale nejvíce se posunu v zápasovém režimu a tempu.

Ve Vrchlabí chodíte na led i s prvoligovým dospělým mužstvem?

Působím v klubu jako trenérka, takže když prostor mám a mladší hráči z A-týmu nebo junioři mě chtějí využít, jsem k dispozici. Máme ve Vrchlabí výhodu v tom, že se tam teď hraje profesionální liga a nerozpustil se led.

Co říkáte na jízdu Vrchlabí, které z pozice nováčka překvapivě vede první ligu se stejným ziskem bodů jako favorité Kladno či Jihlava?

Jsem překvapená a myslím, že ne sama. Dlouho se rozhodovalo, jestli se do první ligy vstoupí. Nejen z pozice Vrchlabáka, ale i jako trenérku mě to hodně zajímalo, protože se tím na stadionu úplně změnil režim. Určitě mě to těší, protože si jako fanynka pamatuju i předchozí éru v první lize. Obzvlášť ráda se dívám na kluky, kteří jsou odchovanci nebo jsou u nás už dlouho, třeba na Patrika Urbana a Tomáše Jirků, ti se mnou trénují i mládež. Dívám se s oblibou na každý zápas.

Jinak to pohledem na vaše příspěvky z Instagramu vypadá, že si hodně užíváte zimní idylku posledních dní. Střídáte běžky, skialpy či hokej v přírodním prostředí.

Je to pravda. Bohužel je režim, jaký je, ale o to více se dostanu do hor nebo s klukama někam na rybník či zmrzlé pole, kde je vytvořené hřiště. Navíc přeje i počasí. Takže to nějak kombinuju a trochu doháním, co jsem musela dříve pozastavit během rychlobruslařské kariéry. Když jsem žila v Nizozemí, nepřipadalo v úvahu vydat se v půlce sezony někam na hory.

Takže i když byl reprezentační kemp v minulém týdnu od pondělí do pátku náročný, ne tolik, aby vás odradil od víkendového sportování?

Původně jsem si myslela, že budu chvíli lenošit, jenže kemp mě naopak opravdu nabil. Cítila jsem se na ledě skvěle, takže jsem pak hned vyrazila na běžky. Mám výhodu v tom, že mám trasy kousíček od baráku.

Sledovala jste i něco z MS v rychlobruslení v Heerenveenu?

Ano, hlavně dění ve sprintech. Je tam mnoho nových jmen, už tam jsou i holky, které třeba vůbec neznám. Pochytila jsem z MS, co se dalo, viděla jsem, že nizozemské sprinterky šly celkově výrazně nahoru. Občas se podívám i na delší tratě, kde zase Martina pořád bojuje o medaile.

Martina Sáblíková brala stříbro na třech kilometrech, na pětce byla po 15 letech na vrcholné akci sezony bez medaile. Co říkáte na tu sérii?

Každý, kdo sportoval na trochu vyšší úrovni, dobře ví, že uspět jednou je sice těžké, ale udržet se tam je rok od roku těžší. Vlastně si tím na sebe pletete bič, každý úspěch znamená zase další závazek. Vůbec si neumím představit patnáctiletou šňůru, kdy bych neustále získávala medaile na velkých závodech. Martina je fenomén, že se jí to pořád daří.