Na léto máte v plánu rovnou dvanáct Kempů vítězů pro malé sportovce. To zní jako pořádně nabité prázdniny.

Kromě víkendů nebudu mít ani den volna. Bude to pro nás velký test i do budoucna, kdybychom se chtěli rozšířit po celé republice. Naplánovala jsem to tak, že když se budou dva kempy časově křížit, budou ta místa v dojezdové vzdálenosti, abych stíhala být tam i tam. Věřím, že to půjde.

V roce 2017 jste začali s jedním táborem, v dalších dvou letech byly tři, vloni pět a letos dvanáct. Takže registrujete velký zájem?

Ano, moc nás to těší. Někde máme už třicet přihlášených dětí, jinde dvacet. V nových městech je to zatím slabší, ještě jsme pořádně nezačali s propagací. Především v městech, kde už jsme byli, se nám děti vrací a některé pojedou už čtvrtý ročník. To už o něčem svědčí. Jsme rádi, že můžeme vidět, jaký pokrok udělaly.

Vašeho manžela Adama snad v létě čekají olympijské hry v Tokiu. Jak to tedy bude s jeho zapojením do kempů?

Pevně věřím, že se na olympiádu dostane. Ale až se vrátí, bude nám pomáhat, bude objíždět kempy a bude mít nabitý program. Nicméně to až po olympiádě. Do té doby si myslím, že olympionici ani nebudou v Česku, budou se někde aklimatizovat.

Jak moc se rozrostl tým, který pracuje na organizaci kempů?

Hlavně jsme museli přijmout nové trenéry. Ti, kteří trénovali doposud, budou letos jednotlivým kempům šéfovat. Už vědí, jak to funguje, co je důležité si hlídat. Podle životopisů a pohovorů jsem si vybrala další trenéry. Na jaře, až to vláda dovolí, si je zaškolíme, projdeme si tréninkové plány a budeme ladit přípravu kempů na léto.

Jak se tvoří program pro pestrou cílovou skupinu dětí od šesti do patnácti let, pro které jsou vaše akce určeny?

Mám kolegyni, která má na starosti hry, takové ty celotáborové. I starší děti totiž baví soutěžit a blbnout. Chceme to mít zaměřené tak, aby tábory nebyly jen o sportovní dřině a tréninku, ale i o hrách. Já pak dávám dohromady tréninkový plán, a ten je rozdělený pro tři věkové kategorie. Druh tréninku je stejný, jen se liší intenzitou a objemem.

Takže se snažíte děti zaujmout soutěžní formou?

Také, ale hlavně zábavní. Nechceme je do ničeho nutit, jde o to, aby je to bavilo. Teď je navíc taková doba, kdy doufáme, že děti budou mít velkou chuť do pohybu. Starší děti se už samy chtějí něco přiučit, ale ty mladší je obzvlášť dnes důležité naučit základní pohybovou kulturu.

Vnímáte, že význam vaší aktivity v tomto roce ještě roste? V době, kdy děti nemají tělocvik a řada sportovních oddílů stojí.

Rozhodně. Děti budou podle mě trochu otylejší, pohyb jim určitě chybí. Jsou zavření doma, sedí u počítačů. Jsem ráda, že když teď napadl sníh, bylo vidět, že hodně dětí chodí aspoň bobovat. Nicméně nedokážu si představit mít doma dítě, které bylo zvyklé dvakrát třikrát týdně chodit na tréninky a najednou nemůže dělat vůbec nic. Pro rodiče to musí být špatné, děti jsou pak náladové, nemají se kde vybít. Doufám, že to na kempech prolomíme, a hlavně věřím, že se budou moci uskutečnit.

Máte strach, jaký vliv bude mít sportovní stopka do budoucna?

Talenty budeme mít vždycky, ale udrží se jen ti, kterým to v uvozovkách půjde samo. Jenže ta širší základna hodně prořídne, když se teď vůbec nemůže masově sportovat. Obávám se, že to bude špatné. Přinutit pak děti něco dělat, když si od pohybu odvyknou, bude velmi těžké.

Vnímali jste na kempech, že je těžké děti odtrhnout od telefonů?

Zavedli jsme pravidlo, že je u nás používat nesmí. Protože v prvním roce při prvním obědě hned všechny děti koukaly do telefonu. Zakázali jsme to a dětem to nevadilo. Povídaly si mezi sebou, myslím, že jsme je zaujali. Dařilo se i u těch starších, s nimiž je to v pubertě přeci jen těžší.

Jak se vám tedy s dětmi na kempech obecně spolupracuje?

Většinou jsou to děti, které odmalička sportují, jsou zvyklé na určitý řád a je lehčí s nimi spolupracovat. Jakmile tam byl někdo, kdo to fláká a nic se mu nechce, bylo těžké s ním pohnout. Stávalo se ale jen výjimečně, že by to někdo bojkotoval. Za ty čtyři roky opravdu jen zanedbatelný počet.

Takže kempy jsou vhodné pro děti, které už jsou zvyklé sportovat?

To ano, ale neřekla bych, že výlučně pro ně. Ve Slaném jsme jednou měli holčičku, u které jsem si říkala, že tady musí trpět, protože jsme zjistili, že nemá ráda tělocvik. Po kempu za námi přitom přišla maminka, že to dceru hrozně bavilo a chce se přihlásit do sportovního kroužku. Pak se jako jedna z prvních hlásila na další ročník. Těší nás i takové případy, kdy u nás někdo ke sportu teprve přičichne a nadchne ho to. Je potřeba říct, že na děti nahlížíme individuálně. Když se někdo trápí, snažíme se mu aktivitu přizpůsobit.

Starší děti zvyklé sportovat pak musí být nadšené, když mohou na kempech pracovat se sportovci, které znají z televize.

Snažím se, aby byl na každém kempu nějaký sportovec a ukázal jim svůj trénink. Vloni byly děti nadšené z MMA, Kristýna Pálešová jim předvedla gymnastiku. Chceme dětem ukázat škálu sportů. Nejsme atletický kemp, ale sportovní, a chceme dát dětem základy, kterém jim často chybí.

Na předchozích Kempech vítězů se ukázali třeba dálkař Radek Juška nebo koulař Ladislav Prášil, vy jste zmiňovala Kristýnu Pálešovou. Na koho se mohou těšit budoucí účastníci letošních táborů?

Ještě je to v jednání, ale chtěla bych olympijské medailisty. To může být v době olympiády trošičku problém, protože ti, které znám, pořád sportují. Už vloni jsem se domlouvala s Andreou Sestini Hlaváčkovou a s Davidem Svobodou, takže je oslovím znovu, zda by mi kývli. Dále budu muset zkusit i starší sportovce, například i ze zimních sportů. Máme letos na kempech olympijské téma, snad tedy olympiáda bude, a také proto bych chtěla hosty, kteří by dětem ukázali olympijské medaile.

To by asi zapůsobilo jako jistá dávka motivace, viďte?

Ano. Když děti vidí medaile, jsou z toho unešené. Ale pak jim člověk musí dodat, jaká dřina za tím je a co všechno tomu musí sportovec obětovat…

Na kempech se vedle fyzické stránky zaměřujete i na tu mentální, zároveň se tam děti učí angličtinu. Mohla byste to rozvést?

Ano. K té mentální stránce bych zmínila, že spolupracujeme s koučem Honzou Mühlfeitem, na jehož přednášku jsou zváni všichni rodiče. Mají to v ceně kempu. Mohou u toho být i děti a Honza zaměřuje své povídání nejenom na sport, ale i na školu. Je to opravdu přínosné. Angličtinu jsme zařadili do času po obědě, snažíme se děti něco naučit zábavnou formou. Bohužel si myslím, že angličtina je v Česku pořád docela zanedbávaná.

Atletickou kariéru jste ukončila v listopadu 2017, ale skoro hned jste se vrhla do mnoha projektů. Vedle těchto kempů pro děti vedete i další podobné aktivity, například pro maminky. Našla jste se v této sféře?

Hodně mě to baví. Akorát se letos trochu bojím, jak to všechno zvládnu. (smích) Beru s sebou i Evelinku, protože babičky pořád hlídat nemohou. Jinak jsme chtěli vedle kempů otevřít i vlastní akademii v Praze. Ale teď na to není vhodná doba, když děti nemohou ani sportovat.

Vaše dcera Evelin oslaví na jaře třetí narozeniny. Už byste ji ráda zapojila do nějakého pohybového kroužku pro nejmenší?

Už jsme přemýšleli o gymnastice, jenže teď to nejde. Už by to ale bylo potřeba, ona chce pořád běhat. Když jsme venku, pořád musíme utíkat. Má ráda překážkové běhy, pohyb potřebuje. Doma nám skáče po hlavě, dělá kotrmelce. Směju se, že na kempech to bude dětem za několik let všechno ukazovat sama. Dívá se na trenéry, okoukává to a sama se učí. Na druhou stranu jí nic nechceme nutit.