Jak se zrodila myšlenka projít Česko křížem krážem?

Je to vyústění toho, jak se chci v životě posouvat a hledat výzvy. V září 2019 se mi povedlo vytvořit rekord v nejrychlejším pěším přechodu Česka z nejzápadnějšího místa po nejvýchodnější a hledal jsem, co dál. Vždy hledám nějaký příběh. U nadcházející cesty propojím všechny čtyři nejzazší cípy republiky a zároveň můžu vytvořit sedm rekordů, když ty cesty rozdělím a spojím do jedné. To se ještě nikomu nepovedlo.

Takže musíte překonat i váš vlastní předloňský rekord?

Je to tak. Předloni jsem si u agentury Dobrý den z Pelhřimova požádal o registraci rekordu, překonal jsem dva nebo tři kluky, kteří to měli zhruba za třináct dní. Já jsem to chtěl zajít pod deset dní, což mi vyšlo, stihl jsem to za devět dní, 20 hodin a 54 minut. Je to bez pomoci týmu, nedoprovází mě žádné auto, spoléhám se případně na pomoc místních. Máte pravdu, že svůj rekord musím překonat. Začínat budu tentokrát na východě, po cestě na západ se rozehřeju a pak půjdu zpět na východ. Minimálně o minutu se budu snažit překonat sám sebe, aby rekordů bylo sedm.

Kdy vyrážíte?

Už za devět dní, prvního května. Líbilo by se mi zakončit ten příběh tak, že se to dá zvládnout za jeden kalendářní měsíc. Musím akorát doufat, že nebude extrémně špatné počasí a že zůstanu zdravý.

Za 31 dní chcete ujít celkem 2 200 kilometrů. To vychází přibližně na 67 až 70 kilometrů denně. To je opravdu ve vašich silách?

Při rekordu v roce 2019 jsem šel 68 kilometrů denně a zpětně myslím, že jsem tahal zbytečně hodně věcí. Od 20. února do 11. dubna jsem letos v domácích podmínkách trénoval nanečisto. Spal jsem sice doma, ale jinak jsem v kuse chodil a našlapal jsem 2570 kilometrů, abych si vyzkoušel, jestli je to po fyzické stránce reálné. Zjistil jsem, že je to možné, jen musím pracovat dobře s hlavou.

V čem práce s hlavou v tomto směru spočívá?

Je složité to vysvětlovat, je to nepřenositelná zkušenost. Já ten pochod půjdu i na podporu nedonošených dětí, protože jsem otec nedonošeného syna, a budu mít na HitHitu crowdfundingovou akci, kde chci mimo jiné ukazovat i seberozvojovou část projektu. Každý den budu na cestě, ale chci lidem ukázat, že i přesto se dá najít čas na osobní rozvoj a práci s hlavou. To, co dělám já, abych ráno vstal a šel dál, i když budu unavený. Budu radit, jak cvičit nebo jak se stravovat.

V minulosti jste dlouhé štreky, například i tisíc kilometrů Tureckem, chodil „jen tak“ a nyní jste přidal i dobročinnou nadstavbu?

Ano. Zabalím si batoh a někam vyrazím. Spoustu lidí mi říkalo, že by se to dalo s něčím spojit. Přemýšlel jsem nad tím, ale bylo pro mě důležité, aby to dávalo smysl, aby za tím byl ten příběh. Ten aktuální přechod jsem měl naplánovaný už na loňský rok, ovšem po narození syna šlo vše stranou. Dostali jsme se do kontaktu s mnoha rodinami s předčasně narozenými dětmi, ale hlavně s organizací Nedoklubko, která má kontakty na všechna neonatologická centra v Česku. V tu chvíli mi to začalo dávat smysl. Budu při pochodu protínat republiku, kde tato centra jsou, lidi by to mohlo zaujmout a mohly by se k nim dostat informace o této problematice. 

Jaká konkrétně bude vaše pomoc rodinám s tímto problémem?

Budeme vybírat finanční částku, za niž chci připravit těm rodinám určitý balíček informací a předmětů. Například chci prostřednictvím kalendáře představit 52 tipů na výlety v Česku, podle míst, kudy půjdu. Podobnými drobnostmi bych chtěl dát rodičům určitou naději, aby se těšili na lepší časy, až překonají těžkosti po předčasném narození miminka. Další část připravuju ve spolupráci s Nedoklubkem, sestavujeme sadu informací pro rodiče, co zařídit, co koupit, o co se postarat. Na internetu je toho dost, ale když se vám předčasně narodí dítě, nechcete něco narychlo zjišťovat někde v diskuzích. Chci, aby to rodiče měli přehledně.

Vlastní zkušenost se synem vás přiměla k této aktivitě?

Ano. Narodil se na konci 22. týdne, na hranici životaschopnosti. V určité šedé zóně. Partnerka strávila s miminkem 104 dní v nemocnici. Takovou postupnou cestou malých vítězství jsme se blížili odchodovým dveřím. Ťukám na dřevo, že v současnosti už se synovi daří dobře.

Vraťme se ještě k vaší cestě Českem. Kudy se v praxi chystáte jít? Po asfaltových cestách?

Dá se vlastně říct, že nejvíce jsem si užil trénink, kdy jsem si mohl chodit, kudy jsem chtěl. Neříká se nadarmo, že i cesta je cíl. V květnu to bude klasický přechod, kdy budu hodně chodit po asfaltu. Turistické značky by mě zpomalovaly, vedou nahoru dolů. Půjdu po okresních silnicích, přes vesnice a města, mám připravený itinerář. Předloni se mi stalo, že se trasa po třech dnech záhadným způsobem smazala. Naštěstí pro mě byl všední den, došel jsem na základní školu a prosil jsem tam, jestli mě nepustí k počítači. Vysvětloval jsem jim to, samozřejmě po těch dnech cesty nemytý, smradlavý. (úsměv)

A jak řešíte spánek?

Na spánek o délce zhruba osm a půl hodiny dbám. Při tréninku jsem mohl přijít domů fyzicky vyčerpaný, ale po takovém spánku jsem byl ráno už zase připravený vyrazit. Na cestě vyhledávám třeba kryté autobusové zastávky, někdy si tam pro klid duše postavím i stan. Budu se snažit o to, abych přišel kolem desáté hodiny večer a v šest ráno vstával. Aby tam bylo v době mého spánku co nejméně lidí.

Co strava? Na co půjdete?

Hodně jedu na ovocném a zeleninovém smoothie. Pravděpodobně si s sebou vezmu mixér a každý den si někde udělám dva nebo tři litry toho smoothie. Na to půjdu, dostanu do sebe palivo, živiny včetně vody. Pak budu řešit jedno jídlo za den. Když si to spočítám, zhruba třináct hodin budu na cestách. Devět hodin v součtu se stavěním stanu nebo balením potřebuju na regeneraci. To máme 22 hodin a zbývají jen dvě na pauzy, třeba bude nějaké nečekané zdržení. V krámu půjdu rovnou k zelenině, maximálně si vezmu rybičky nebo šunku a sýr. Budu pokračovat dál, někde třeba na benzínce najdu zásuvku a tam si to umixuju.

Jak jste se k této vášni dostal? Odmalička sportujete?

Nejdříve jsem běhal kilometr, kilometr a půl, přespoláky. Maratony někde ve městě mi nedávají moc smysl, ale mám rád přírodu, takže jsem přešel na ultramaratony. Vždycky mě někdo předběhl, neužíval jsem si tolik ty krásy okolí. Do toho se ozývala bolest kolena, nedalo se běžet. Řekl jsem si, že zkusím chození. Byl jsem v Himálajích, dával jsem si treky po Česku nebo i v zahraničí. V Turecku jsem si vyzkoušel, že je to možné i daleko od domova, kde nemáte tu možnost se jen tak vrátit. Přišel jsem tam do kontaktu s lidmi, kteří moc turistů nepotkávají. To mě baví, naplňuje. Nejsem chodec, ale jsem takový potůlkář.