Lingard píše příběh hollywoodského střihu. Jeho vzkříšení po odchodu na hostování do West Hamu United udivuje celý fotbalový svět.

Angličtí odborníci se chytají za nos. Přiznání, že něco takového nečekali ani v nejdivočejších snech, jsou plná britská média. Lingard byl odepsán prakticky všemi, přesto teď pochybovačům i posměváčkům vytírá zrak.

A přitom stačilo tak zdánlivě málo: bezmezná důvěra kouče Davida Moyese, stejně jako plná podpora od nových spoluhráčů v dresech s kladivy na hrudi. Lingard se stal součástí unikátní party, která ho bez jakýchkoli předsudků okamžitě přijala mezi sebe.

Revanšoval se za to tak, jak se nikomu ani nesnilo. Gólové „kladivo“ s číslem 11 na zádech teď vládne Anglii.

Vraťme se ale do loňského léta. Probíhá poslední kolo specifického koronavirového ročníku Premier League, United hrají doma s Leicesterem, oba soupeře v tabulce dělí jediný bod, hraje se o účast v Lize mistrů.

Rudí ďáblové vedou těsně 1:0 a trenér Ole Gunnar Solskjaer v závěru ukazuje na překvapeného Lingarda.

Jdi se rozhýbat, půjdeš na hřiště.

Pro všechny je to tak trochu šok, Lingard dostával od norského šéfa minimum šancí a spoustu zápasů strávil dokonce na tribuně. V 77. minutě přesto bývalý anglický reprezentant vstupuje na hrací plochu, v samotném závěru osmiminutového nastavení pak po hrubce brankáře Kaspera Schmeichela střílí do prázdné brány druhý gól United.

To, co se děje potom, ilustruje esenci pádu, který Lingard za poslední roky prožil. Spoluhráči mu gratulují, ale jen stěží zadržují smích, něco si šeptají a dobře se baví.

Lingard v posledních vteřinách ročníku dává svůj jediný gól sezony. Velká legrace pokračuje, když se na světlo dostává příběh sázkaře, který před začátkem ročníku vsadil deset liber na to, že si v něm Lingard nepřipíše žádnou branku ani asistenci a o slušnou výhru přišel vskutku bizarním způsobem.

I tenhle dílčí Lingardův úspěch tak končí posměchem i s přihlédnutím k tomu, o jak snadný gól vlastně šlo. Místo zvýšení sebedůvěry znamená spíš pravý opak. 

Nový ročník znamená další fázi pádu. Lingard dostane pár drobných šancí v anglických pohárech, v Premier League mu Solskjaer nedává během podzimu ani jedinou minutu.

Za jeho nejlepší výkon označují pichlavé komentáře instagramové video, kde Lingard zdařile imituje svého kamaráda a parťáka Paula Pogbu.

Na jeviště anglické nejvyšší soutěže se odepisovaný fotbalista vrací až 3. února tohoto roku. Není to v dresu Manchesteru, ale již v barvách West Hamu.

„My potřebujeme Jesseho a Jesse naléhavě potřebuje nás,“ vysvětluje nečekané angažmá Moyes, muž, který rovněž dobře ví, jaké to je být odepisovaný a podceňovaný.

Přestože kolem Lingardova přesunu do východního Londýna vládne pesimismus, hned jeho premiéra zapůsobí jako rána kladivem. Na hřišti Aston Villy dává dvě branky a o dva a půl měsíce později se honosí spektakulární bilancí: 10 duelů, 9 gólů, 3 asistence. 

Najednou tuší i kouč Albionu Gareth Southgate, že nevzít tahového, rychlého, v koncovce klinického a chladnokrevného plejera na Euro by i přes obrovskou konkurenci ofenzivních anglických hvězd mohla být osudová chyba. Pro mnohé, kteří se mu smáli, je teď „J-Lingz“ nejlepším hráčem ligy.

Najednou je o něj zájem. Najednou každého zajímá jeho zázračná proměna i to, jak se v těžkých časech vlastně cítil.

„Uvažoval jsem, že si dám od fotbalu pauzu,“ odhaluje Lingard. V Manchesteru se prý dostal do fáze, kdy byl šťastný, že sedí na lavičce. „Nechtěl jsem hrát, protože jsem byl duchem jinde. Vůbec jsem se nesoustředil. Myslel jsem na jiné věci.“

Tou nejzásadnější, jež ho odváděla od fotbalu, byly psychické problémy jeho maminky. Celý život bojuje s depresemi a minulý rok se její stav zhoršil, v Londýně musela nastoupit léčbu.

Osmadvacetiletý Lingard se musel starat o mladší sourozence, bratra a sestru. „Byl to boj,“ přiznává fotbalista.

„Ovlivnilo mě to, věci se nahromadily. Cítil jsem, že už nejsem tatáž osoba. Že už nejsem Jesse Lingard. V zápasech jsem měl pocit, že mě hra jen míjí, že vlastně na hřišti ani nechci být. Bylo to šílené,“ vypráví.

Jeho přístup nakonec změnil příchod covidu. Bylo to buď, a nebo. Nejprve měl chuť se na všechno vykašlat. Desítky minut jen ležel na gauči, s pohledem upřeným do zdi.

„Tehdy bylo snadné všechno vzdát, já ale místo toho začal bojovat. Pořád jsem byl ve fitku, pořád jsem běhal. Lockdown mě změnil. Díval jsem se na své zápasy z té dobré éry a říkal si: to je opravdový Jesse Lingard. Chtěl jsem se vrátit silnější a rychlejší. A to se mi také povedlo.“

Lingard pořád není fotbalistou pro každého, což dokládají třeba ohlasy na jeho okázalé gólové oslavy. Nevypočitatelná povaha a občasné sklony k manýrům fotbalové primadony jsou tady pořád.

Do kladivářské DNA ale takové věci nepatři a Lingard to dobře ví.

„Když hrál v Manchesteru, působil na mě jako frajírek, který má peníze, žije si v luxusu a na vysoké noze. Když přišel k nám, změnil jsem názor. Je to skvělý kluk a vynikající fotbalista,“ básní o něm český spoluhráč Vladimír Coufal.