Jste ještě v českém fotbale činný?

Stále pracuju jako mezinárodní manažer, pořád vlastním příslušnou licenci. Jenom má pozice se trochu změnila. Devatenáct let jsem jako zástupce agentury Footballpro létal po celém světě a uzavíral kontrakty s hráči, teď se víc soustřeďuju na servis okolo nich, pracuju pro agenturu Etminan Brazil. Někdo se musí o ně starat, sledovat jejich výkony, vyhodnocovat je. Je pro obě strany prospěšné, když jsou na očích a někdo jim pomáhá. Hodně se nyní moje pracovní náplň zklidnila.

Proti jihoamerickým fotbalistům dlouho stála jazyková bariéra. Zlepšily se jejich schopnosti domluvit se v zahraničí?

Bývalo to tak, že je nic nepřinutilo učit se angličtině. Portugalština jim stačila na Pyrenejském poloostrově, víc ani nepotřebovali. Když se prosadili do velkého bohatého evropského klubu, ať ve Francii, Anglii, Itálii či Německu, vždy měli k dispozici někoho celých čtyřiadvacet hodin, kdo jim všechno přeložil. Takový servis však v menších státech není. Jazyk býval skutečně problémem, přitom je pro hráčovu adaptaci nesmírně důležitý. Vemte si to obráceně. Když šoupnete českého hráče do Brazílie, po měsíci brečí, že chce domů. A Jihoameričané jsou navíc hodně rodinně založení. Nyní už tuto nutnost docela chápou, agentura Etminan Brazil je nutí, aby se angličtinu aspoň minimálně učili.

Komu konkrétně nyní pomáháte?

V současné době v Čechách a na Slovensku nemám nikoho, ale sleduju hráče v Chorvatsku, v Rakousku a především na Ukrajině. Do Kyjeva jsem lítal každou chvíli. Měli jsme hráče v klubu FC Obolon-Brovar i jinde. Práce je dost, jen mě není tak vidět jako dříve, když jsem byl sám agentem.

Nestýská se vám po době, kdy jste hráče přímo zastupoval?

Devatenáct let jsem hledal vhodné typy nejen pro českou a slovenskou ligu. Podařilo se mi přivést do české dva, jedním byl obránce James Dens ve Slavii v letech 2009-2010 a v tom samém období útočník Dalmo v Brně. Ale české kluby se začaly orientovat víc na africké fotbalisty, moc Brazilců u nás stále nehraje. Sem tam někdo a nejsou moc viditelní.

Jak jsem vyrozuměl, bylo to časově pro vás ještě náročnější.

Jednoznačně. Nyní hráče sleduju, hlavní odpovědnost za jejich růst je ovšem někde jinde. Tehdy jsem je zastupoval, leželo to na mně. Nyní najezdím za rok okolo 40 tisíc kilometrů, tehdy to bylo mnohonásobně více. A nejen autem, pořád jsem byl v letadle. Dělal jsem si legraci, že ráno snídám v Londýně, obědvám ve Vídni, večeřím v Berlíně. Stíhal jsem, co se dalo, ale tlak byl veliký. Přišla léta, potřeboval jsem se zklidnit.

A nebylo to také nebezpečnější? Asi před deseti lety se v tisku objevila zpráva, že brazilské firmě dlužíte a jdou po vás. Jak to bylo?

Bylo to všechno ušité na mě, vylhané, na zakázku. Vyšel článek v jednom bulvárním deníku, že dlužím, a velice drsně mi bylo dokonce prorokováno, že skončím na dně Orlické přehrady… Nehorázné. Potřebovali mě zkompromitovat, abych nebyl tak aktivní. Zprvu jsem se tomu smál, ale moje matka, která zrovna přicestovala do Čech, byla z toho dost špatná.

Říkáte, že to na vás bylo ušité. Kdo podle vás za tím stál?

Žádné důkazy nemám, ale šlo o to, aby se někdo zbavil konkurence. Doneslo se mi ledacos, mohu se sám mnoho domnívat, ale jak jsem řekl, důkazy nemám.

Urychlilo to vaše rozhodnutí odejít od hlavní činnosti a nechat se zaměstnat jinou agenturou?

Ani ne, to vyplynulo ze všeho. Vedl jsem velice hektický život, chtělo to zvolnit. Nešlo se rozdělit. Měl jsem na Viktorii Žižkov tureckého trenéra, kterého jsem měl odvézt do Rakouska, najednou telefon z Bratislavy, že za mým klientem Szilárdem Némethem přijel anglický Fulham. Nemohl jsem se rozpůlit.

S obchodem s hráči jste měl údajně zkušenosti už jako hráč. V Benešově jste prý jako zástavu měl Luboše Kozla. Jak to bylo?

Benešov se dostával do finančních problémů, aby dohrál soutěž a postoupil historicky v roce 1994 do první ligy, půjčili jsme klubu já a Karel Jarolím milion korun. Až pak jsem se dozvěděl, že měl Karel Luboše jako zástavu. Byl domluvený ze Slavií, že až Luboš do ní přestoupí, půjde milion rovnou jemu. Já se k penězům dostal, když jsem odešel do Chebu. Ten tehdy vedl tiskový magnát Alexandr Komanický.

Vaše jméno se objevilo i v souvislosti s případem podvodnice, která vám dlužila značný finanční obnos. To také nebyla pravda?

Půjčil jsem jedné kamarádce z Hradce Králové pět milionů, její táta byl bohatý a neměl jsem o navrácení peněz obavy. Nakonec to šlo k soudu, už se z výkonu trestu vrátila, ale má sedmiletou podmínku. Všechno mi ještě nevrátila, jen zčásti, okolo čtyřiceti procent. Dál se uvidí.

Vy jste se však prosadil i jako prvoligový trenér. Proč jste nezůstal u této pro bývalé fotbalisty vysněné profese?

První angažmá v nejvyšší české soutěži jsem získal ve Viktorii Žižkov v ročníku 1997/1998, pak mě nalákal Jablonec. Ale Míra Pelta odešel ze Sparty, tehdejší šéf Pavel Marek, zástupce firmy Nikon, po devátém kole přišel za mnou s návrhem rozvázání smlouvy. Být někde, kde vás nechtějí, to nejde. Půl roku jsem seděl doma na zadku, žádná nabídka nepřišla. Přišel za mnou agent Pavel Zíka, zda bych nedoprovázel kapitána slovenské reprezentace Štefana Vargu do anglického Boltonu, který o něj projevil zájem. Nakonec se upsal Sunderlandu. Na celý transfer jsem dohlížel. Čuchnul jsem si k práci agenta, nikdo mě neodvolával, zlákalo mě to. Rozjelo se to, zastupovali jsme skoro všechny Slováky, dařilo se nám. Na Slovensku moc agentů nepůsobilo, jenom Juraj Vengloš, Karol Csontó začínal u mě. Nebyl důvod se vracet k trenéřině.

Ale profesionální licenci pořád máte. Můžete hned převzít Spartu nebo Slavii, nemýlím se?

Musel bych ji trochu oprášit, ale to by nebyl problém. Kdybych však nastoupil ke klubu či na svaz, musel bych se vzdát práce agenta, šlo by o střet zájmů.

Teď se ve Spartě střídali trenéři, většinou bez valných výsledků, velice rychle. Nemrzí vás, že si na vás nevzpomněli?

Nevzpomněli si na mnoho jiných bývalých výborných hráčů a později trenérů. Z naší generace pro ni nikdo nedělá. Slavia se chová ke svým legendám mnohem vstřícněji. A já se nikam navíc vnucovat nebudu.

Hodně vás irituje, jak nyní Sparta hraje?

Na zápasy chodím, jak to jde. Je mi ze všeho smutno, ale snad poslední výsledky naznačují, že je už na dobré cestě. Úspěch přeju hlavně Tomáši Rosickému, to je hodný kluk, někdy až moc.

Proč mu nedodáte nějakého Brazilce?

Tam jdou jiné tlaky a cesty. Ale věděl bych, kdo by pomohl. Snad se ale kádr ustálí. Důležité je, že se udržel Hancko, další příchody jsou také slibné.

Přiznáváte, že jste vedl hektický život, což se odrazilo i na vašem zdraví. Tak povídejte, co vás postihlo?

V lednu jsem se vzbudil, dal si kafe, zapálil cigaretu. Jak jsem potáhl, tak mě začalo pálit na prsou, jako by se mi měly roztrhnout plíce. Hned jsem cigáro típl a řekl to dceři. Věděla, oč jde, má střední zdravotnickou školu. Zavolala mi rychlou, v autě mi stříkli nitráky, odvezli mě na Bulovku. Tam mi řekli, že mám začínající infarkt, a šel jsem hned na zákrok, dělali mi katetrizaci.

Chovali se k vám s úctou k československému fotbalovému internacionálovi?

Dostal mě do rukou MUDr. Roman Surovčík a oznámil mi, jestli mi nevadí, že mě bude operovat slávista. Má dokonce kluka Jakuba, brankáře, ve slávistické mládeži. Byl však výborný, profesionál, teď mám trubky vyčištěné.

Kouříte dál?

Zakázal mi to, ale občas si cigaretu dám. Pálil jsem dvacku denně, teď mnohem méně, ale nešlukuju, jen tak tahám, vysloveně společenský kouř. Věřím, že to časem odbourám úplně.

Jako fotbalista jste zažil mnoho derby se Slavií. Teď je organizujete v golfu. Co to bylo za nápad?

V roce 2016 jsem si šel s Pepou Chovancem zahrát na Černý Most. Probírali jsme všechno možné, najednou Pepa ukazuje – hele, negolfisti jdou. Kouknu a vidím Radka Bejbla a Petra Mikolandu. Radek se ozval, že si to rozdáme, ať se ukáže. Dal jsem tomu nějaký řád, máme čtyři turnaje. Jsou smíšené týmy, přidali se i nějací sponzoři, Sparta přispívá pravidelně, letos se přidala i Slavia. Chodí si zahrát i Tonda Panenka, Láďa Vízek nebo Přemek Bičovský. My sčítáme jen výsledky devíti hráčů Sparty a devíti slávistů.

Kdo do toho umí patřičně praštit?

Výborně se dařilo Pavlu Marešovi, umějí to Vlasta Vidlička, Jirka Jarošík, Pepa Chovanec. Ze slávistů se prosazují Radek Bejbl nebo Vláďa Šmicer. Hlavní je, že se sejdeme a pokecáme si o všem.

Jak je na tom Július Bielik?

Zahraju si, ale jsem spíš ve sparťanském béčku. Něco organizujete, hlava plná starostí a golf je o hlavě. Já se o turnaj starám.