Byla situace v Arizoně udržitelná? V posledních letech nastupovala v univerzitní hale, nehrála play off a byla takovým skladištěm dlouhodobě zraněných hráčů včetně Jakuba Voráčka.

Na někoho mohl ten přesun působit jako blesk z čistého nebe, ale byl spíš vyvrcholením období, které tímhle směrem směřovalo. Na obranu Arizony musím říct, že kdyby měla vyřešené potřebné věci jako halu, dlouhodobého majitele, tak jsem přesvědčený o tom, že by byla jednou z top pěti destinací v NHL.

Proč myslíte?

Je to prostě perfektní prostředí, kde máte celý rok dobré počasí. Všichni, kteří tam se mnou hráli, si život v Arizoně pochvalovali. Někteří se tam po skončení kariéry usadili. I fanouškovská základna tam byla. Když jsme měli dobré sezony a hráli play off, lidi přišli, i když to pro ně vzhledem k poloze tehdejší haly nebylo úplně komfortní. Kdyby hala stála na smysluplnějším místě a tým měl stabilního majitele schopného investovat do volných hráčů, tak by to byl stejný příběh jako s Tampou, Floridou nebo Vegas.

Byly v Arizoně problémy už za vašeho působení (s přestávkami 2007 až 2017)?

V prvním roce jsem tomu nevěnoval velkou pozornost, ale když jsem později přišel podruhé, tak problémy už začaly. Organizaci v tu dobu přebrala NHL, paradoxně to byly asi nejlepší sportovní roky Arizony. Spekulace, že se tým bude stěhovat nebo co vlastně bude, byly ale na denním pořádku. Snažili jsme se to blokovat, soustředit se na hokej, což se nám podle mě relativně dařilo. Dostali jsme se třikrát v řadě do play off, jednou dokonce až do finále konference.

To byl největší úspěch v historii klubu. Ale zatímco jindy to bylo o dost horší, vám osobně to v Arizoně šlo v podstatě bez výjimky. Byl jste typ, co sleduje svoje statistiky?

Myslím, že je sleduje každý hráč. U mě to bylo i tím, že jsem byl v týmu od toho, abych dával góly a byl bodový. V první polovině kariéry to člověk sleduje hodně, porovnává se s ostatními. Když je starší a má vybudovanou pozici, už to asi tolik neřeší.

A víte, ve které statistice jste v absolutních číslech bezkonkurenčně nejlepší Čech v historii NHL?

Co si pamatuju, tak jsem v NHL byl jeden z nejlepších v nájezdech. Taky mi někdo ke konci kariéry říkal, že jsem vysoko v gólech v úvodních zápasech sezony. Nic víc mě nenapadá.

Měl jsem na mysli ty nájezdy. Vstřelil jste v nich 45 gólů, za vámi jsou Patrik Eliáš a Milan Hejduk s 25.

Vím, že jsem třeba neměl nejvyšší procento úspěšnosti, ale když jsem končil kariéru, byl jsem první druhý v celkovém počtu gólů. Samozřejmě už mě asi někdo přeskočil (před Vrbatou je nyní pět hokejistů – Jonathan Toews, Patrick Kane, Frans Nielsen, T.J. Oshie a Joe Pavelski, pozn. red).

Chtěli od vás spoluhráči nájezdové lekce?

Ono je důležité říct, že když se nájezdy implementovaly do bodového systému, staly se důležitou součástí úspěchu. Týmy se na ně začaly zaměřovat. Pokud nájezdy rozhodovaly třeba v deseti zápasech, byl rozdíl, jestli jste z nich nějaké body získali, nebo ne. Ve Phoenixu jsme se i díky úspěšnosti v nájezdech dostávali do play off. Mezi hráči jsme se o tom tedy bavili. Kdo je dobrý, kdo ne, co funguje, co ne. Stejně tak trenéři.

Jak říkáte, nájezdy mohly týmu přihrát pár bodů navíc. Používal jste je někdy, respektive váš agent, jako argument při jednání o smlouvě?

Možná to byl určitý střípek, důležitější jsou ale statistiky ze základní hrací doby a z play off. Nájezdy byly spíš jen takový příjemný bonus, který ale ten tým asi vnímal.

Které brankáře bylo v nájezdech nejtěžší překonat? Na koho neplatila vaše bekhendová klička?

Když se bekhendová klička udělala správně, tak fungovala na většinu brankářů. Tím, že jsem hrál na Západě, tak jsem jezdil na gólmany, kteří byli v téhle konferenci. Na ty z Východu tolik ne. A byl jsem tam 16 sezon, začínal jsem za éry Patricka Roye, Dominika Haška, Eda Belfoura, Martina Brodeura, pak přišli ti mladší jako Ryan Miller nebo Roberto Luongo. Ale když mám říct gólmana, kterému se mi celkově nedařilo dávat góly, tak Carey Price. Přišlo mi, že u něj nebylo moc volného místa, kam střílet.

Myslíte, že byste to měl proti dnešním brankářům těžší?

Když pravák provede kličku do bekhendu správně, tak šance na úspěch je pořád velká. Já jsem tohle řešení používal tak z 90 procent. Pak už to byla taková hra, že já vím, že gólman to ví, a že on ví, že já vím, že on ví. Nakonec je to o tom, jestli to hráč provede správně. Mně to fungovalo.

Měly by nájezdy rozhodovat zápasy v NHL nebo jinde? Prodloužení tři na tři vzniklo právě kvůli tomu, abych jich bylo co nejméně. Někteří by je chtěli vymýtit úplně. Na jakou stranu se v této debatě stavíte?

V play off není co řešit, chcete, aby se rozhodlo na ledě. V základní části je to jiné, vzhledem k nahuštěnému programu nebo počtu přeletů. Vím, že hledají cesty, jak zápas rozhodnout jinak než na nájezdy. Přišlo se s prodloužením tři na tři místo čtyři na čtyři. Je to zase něco jiného, hrají to taky jen vybraní hráči. Takže nemám vyhraněný názor, jestli nájezdy ano, nebo ne.

Ještě před koncem kariéry jste spoluzaložil médium Bez frází, kde sami sportovci vyprávějí své příběhy. Na začátku jste pracovali s dvouletým výhledem, jestli se projekt nevyčerpá tematicky, ekonomicky. Teď už je to osm let. Čili se nevyčerpal?

Vzhledem k tomu, že sport je nekonečnou studnicí příběhů a zajímavých lidí, si myslím, že se to nevyčerpalo a jen tak nevyčerpá.

A ekonomicky? Jakých bylo těch osm let? Přišla energetická krize, inflace, neustále se mění mediální trh. Jak jste na tom?

Co se týče mediálního trhu, tak my jsme asi byli jedni z prvních, ne-li první, u trendu, že lidi odcházejí z tradičních médií a startují svoje vlastní projekty, dělají věci mimo zaběhlé pořádky. Také někteří sportovci si založili něco vlastního. Změnilo se to, že dneska není nic nenormálního na předplatném, před těmi osmi lety na to společnost nebyla nastavená. My jsme se celou tu dobu snažili nejít cestou reklamy nebo čehokoliv rušivého. Příjem jsme měli z prodaných knížek a dalších projektů, třeba z filmů. Dokázali jsme si na sebe vydělat, být soběstační. Chceme ale růst, posouvat se dál, tak jdeme s kůží na trh a cestou zpoplatněného obsahu se přidáváme k ostatním hráčům na mediálním trhu. Klub Bez frází spouštíme 16. září.

Nebojíte se, že přijdete o část čtenářů?

To riziko je tam samozřejmě vždycky. Jak jsem říkal, celou dobu jsme to měli otevřené, naprosto čisté, bez reklamy, aby čtenářský prožitek byl co nejpříjemnější. Mediální prostředí se ale mění a my se tomu musíme přizpůsobit. Nezamykáme jen stávající obsah, ale přidáváme nové formáty. Startujeme novou rubriku s novinářskými texty, zapojujeme nové autory – Karla Knapa, Luboše Brabce, Jiřího Vítka, Filipa Saivera, Jakuba Hlaváče. Připravujeme i nový hokejový podcast. Věříme tedy, že nám lidé zůstanou věrní a podpoří naši tvorbu.

Zkusil jste si za tu dobu v médiích práci, kterou jste si třeba na začátku nedokázal představit? Třeba focení nebo editování textů.

To ne. Moje role v Bez frází není dennodenní, kdy já bych lidem, kteří mají mediální stránku zvládnutou, říkal, jak to máme psát nebo fotit. To vůbec. Jsem tam spíš ohledně strategie celé firmy, nápadů, co bychom mohli, měli dělat. Ale že bych něco já sám psal, to ne. Na to máme naštěstí povolanější lidi.