Čtyřicetiletá Parisová, jejíž matka je česká matematička, v pátek dorazila do cíle dvě minuty před jeho vypršením. Její výkon vyvolal vlnu obdivu a pozdvižení na sociálních sítích.

Tři dny po závodě Parisová agentuře Reuters řekla, že má ruce pořád špinavé od bláta a oteklá chodidla plná puchýřů.

Závod pořádaný v USA od jeho prodloužení na 100 mil v roce 1989 dokončilo v časovém limitu jen 20 lidí. Účastníky čeká pět dvacetimílových okruhů ve složitém terénu, mnohdy velmi zarostlém bez jakýchkoliv cest. Navíc čelí celkovému převýšení 16 520 metrů, takže téměř dvakrát vyběhnou Mt. Everest. Na kontrolách vytrhávají listy z knihy, které pak musejí předložit v cíli. Žádní diváci se k trati nedostanou.

Závod je jen na pozvání, aktuálního ročníku se zúčastnilo 40 lidí. Dokončilo jich pět, což je rekord v rámci jednoho ročníku. A Parisová se zapsala do historie jako první žena v cíli. Bojovala do posledních metrů. „Věděla jsem, že opravdu musím běžet, protože jinak to nezvládnu, a opravdu, opravdu se mi chtělo přejít do chůze. Všechno ve mně volalo, abych šla,“ líčila.

Hnala ji myšlenka, že jinak bude muset pět náročných okruhů nějaký další rok absolvovat znovu. „Dala jsem všechno, co jsem v sobě měla, do pokusu o běh. Jedna z mých myšlenek byla, že buď zpomalím a zastavím, nebo přidám. A nějak jsem se donutila zrychlit. Ani jsem nevěděla, že je to možné. Myslela jsem, že už jsem na hraně svých možností,“ vzpomínala na náročný finiš.

Nohy měla poškrábané od hustého křoví, kterým se mnohdy musela prodírat. Zadýchávala se na trati tak dlouho, že ztratila hlas. Poměrně dlouho jí pak trvalo, než znovu dýchala normálně. „Ruce mám pořád černé, ještě jsem z kůže nedostala to bláto. Chodidla mám nateklá, což je po dlouhém závodě normální. A mám docela velký zánět v holeni,“ doplnila matka dvou dětí, kterým jsou tři a šest let.

Dostala spoustu zpráv o tom, jak inspirovala jiné ženy a dívky. „Mám opravdu radost, že jsem pomohla dokázat, že ženy mohou zvládnout takové věci, a doufám, že to inspiruje ženy, aby se chopily vlastních výzev, ať už se týkají čehokoliv,“ prohlásila rodačka z Manchesteru.

Dříve bývala úspěšnou běžkyní do vrchu. Aktuálně vytrvalecký trénink kombinuje s rodinou, zaměstnáním veterinářky a prací lektorky na univerzitě v Edinburghu. Když v roce 2019 jako první žena celkově vyhrála ultramaraton Montane Spine Race, proslavila se i tím, že na kontrolách kojila své nedávno narozené dítě.

Trénuje obvykle kolem půl šesté ráno, aby stihla i další aktivity a povinnosti. Jeden její trénink spočíval v tom, že na nedaleký kopec vyběhla sedmnáctkrát mezi jednou hodinou ranní a desátou dopolední. Po úspěchu na Barkley Marathons se těšila na výběhy s přáteli ve skotských horách.