Naposledy uspěl ještě v dobách Rakouska-Uherska v roce 1908 v Londýně Vilém Goppold von Lobsdorf, který byl tehdy členem samostatné výpravy českých zemí. „Já o něm vím, včera jsem to trenérovi říkal. A on říkal: ‚Tak už je čas s tím něco udělat.‘ Tak se nám to povedlo,“ radoval se novopečený bronzový olympijský medailista.

Měl za sebou celodenní dřinu. Poprvé vstoupil na planš v poledne, končil před devátou hodinou večerní. „Každý zápas byl strašně těžký. Je to pět zápasů. Pokaždé se musíte znova rozcvičit, znova namotivovat. Každý zápas to začíná znova od nuly a je to v jednom dni. Je to strašně náročné,“ líčil.

Nejhorší byly okamžiky po prohraném semifinále s pozdějším vítězem Cheungem Ka Long z Hongkongu. „Je to zklamání z toho semifinále a člověk má patnáct minut na to hodit to za hlavu. Nemá den, jako třeba v hokeji. Tady má minimum času a hnedka do toho musí jít. Tohle bylo hodně těžké a jsem rád, že se mi to povedlo,“ svěřil se.

Do duelu o třetí místo nastoupil jako nový člověk. „Změnil jsem si dres, kalhoty, všechno. Když vítězíte, tak děláte pořád to stejné, nebo aspoň já. Když jsem prohrál, tak jsem všechno změnil. Vzal jsem si suché věci a řekl jsem si: ‚Teď je zápas, začínáš.‘,“ uvedl. Byl hodně odhodlaný. „Šel jsem do toho s tím, že ho chci přejet. A už když jsme nastupovali, tak z něj vyzařovalo, že si pro to nejde. A to mi v tu chvíli dodalo další šťávu a říkal jsem si: ‚Tak, pojď!'“

Potvrdilo se, že kvůli minimu turnajů v době koronavirové pandemie světový žebříček neodpovídá aktuální výkonnosti nejlepších světových šermířů. „Světová jednička, světová dvojka venku. Ale to není, že to je překvapení. To je realita toho, jak na tom ty lidi teď jsou. Za rok a půl jsme měli jeden závod. Rok a půl je strašně dlouhá doba a lidi se mění. Zlepšujou se, někdo se zhoršuje, někdo ztratí momentum,“ vysvětloval.

Sám dnes ukázal, že patří k nejlepším na světě. „Já tím úplně žiju, dávám do toho všechno a jsem rád, že se mi to vrací. Je to hodně dřiny. A je z toho bronz… Tak asi musím ještě trochu přidat,“ přemítal potomek běloruských operních pěvců, kteří se usadili v Brně.

Bylo mu jedno, že v hledišti kvůli koronaviru chyběli diváci. „Jestli budu mít nějaké děti, dej bůh, oni se mě nebudou ptát, jestli tu byli lidi. To je už navždy, to už mi nikdy nikdo nevezme. Říkal jsem to pořád, když olympiáda bude, tak bude mít vítěze, stříbrného a bronzového. Tak děkuji, vzal jsem si bronz,“ uvedl.

A děkoval všem okolo. „Tenhle výsledek není jenom, že já jsem bronzový. To je prostě strašně moc lidí. To je můj trenér, fyzioterapeuti, moji rodiče, celá moje rodina. Tolik lidí na té mé cestě mi pomohlo, že to bychom tu byli do rána a to já nemůžu.“

Pod výkonnostním růstem sedmadvacetiletého fleretisty je podepsaný italský kouč Stefano Cerioni. „Jsem rád i za něho, že se to povedlo. Nebylo to tenhle rok lehké, měl velké zdravotní potíže a někdy kolem prosince až února jsme spolu vůbec nemohli trénovat. Patří mu obrovský dík za to, co se mnou udělal a a jak se se mnou připravoval,“ řekl Choupenitch na jeho adresu.

Další motivaci nemusí hledat až za tři roky na OH v Paříži. „Mě motivuje tohle. Sice už nemůžu, ale kdyby mi řekli, že jeden ze soupeřů vypadl a mám si jít dát finálko, tak jdu znovu,“ dodal.