„Nemyslím si, že je pro mě důležité, že jsem vyhrála. Spíš to, že jsem jízdu sjela, jak jsme si s trenérem řekli. Bylo tam pár chybek, ale celkové pojetí se trenérovi líbilo. O to víc jsem nadšená. Vjela jsem do toho po hlavě, jak umím,“ vážila si krátce po závodě.

Ukazuje se, jak kvalitní zimní přípravu má za sebou. „Jsem spokojená na sto procent. Myslím, že jsem do toho dala maximum možného. Zapracovala jsem na kondiční stránce. Vzhledem k aktuálním podmínkám jsem ráda za to, jak to nakonec dopadlo,“ trochu si oddechla. Po dlouhých týdnech mohla vyzkoušet to, na čem pracoval v české zimě i teple exotického ostrova Réunion v Indickém oceánu.

„Letos jsme kvůli covid situaci nemohli do Austrálie, kde jsme byli vloni, odcestovat. Kdybychom letěli do Emirátů, museli bychom hodně času strávit v karanténě. Nakonec jsme zvolili Réunion. Osvědčilo se to, protože jsme tam napádlovali hodně hodin.“

Pokud by někdo Fišerové pobyt v exotice záviděl, má pro něj jasný vzkaz: „Všichni si říkají, že tam jezdíme na dovolenou a do tepla. Jenže na téhle dovolené mám dva až tři tréninky denně a do toho nějaké video. V neděli, kdy je konečně volno, tak je člověk rád, že leží a nemá na výlet ani pomyšlení. Když už je člověk v cizí zemi, tak se chce někam podívat. Je to pak takové buď, a nebo.“ A tak si ve chvílích volna naplánovala alespoň výlet k vodopádům.

V uplynulých týdnech strávila na cestách strávila desítky hodin. „Bylo to dost náročné, aby měl člověk stále správně nasazení respirátor a dezinfikované ruce. Jak jsou navíc zavřené obchody, museli jsme si hlídat, abychom měli dostatek jídla. Na cestě zpátky už jsme se vlastně neměli kde najíst,“ už se teď usmívá nad zajímavou historkou.

Sama ale ví, že si tyhle ani další komplikace nesmí připouštět. „Jsem hrozně moc přizpůsobivý člověk. Snažím se v tom hledat jen pozitivní věci. Kdybych v tom hledala komplikace, byla by jich spousta. Když jedu na trénink do Prahy, tak je víc průjezdná. To jsou takové spíš vtipné situace,“ usmívá se při zamyšlení na dopady covidové krize.

Ta jí komplikuje život také během závodů, jak už si mohla letos znovu vyzkoušet a osvěžit tak vzpomínky z loňského léta: „Na závodech musíme neustále nosit roušku, tak si ji dávám do šprajdy nebo do lodi, abych si ji pak mohla hned nasadit. Tím, že děláme kanoistiku na divoké vodě, tak je pak mokrá. Musela jsem si najít takovou, přes kterou se dá aspoň trochu dýchat.“
Zatím asi nejdůležitější sezóny v kariéře Terezy Fišerové tak hned na začátku nabrala ten správný směr. K olympijskému závodu povede ještě dlouhá cesta a sama česká medailová naděje neví, přes jaké zastávky povede.

„Konzultovali jsme to. Ještě nevím, jestli na MS do 23 let pojedu. Každým dnem nám mění kemp v Tokiu, který by měl být až těsně před olympiádou, abychom tam nemuseli letět dvakrát. Tím bych přišla o mistrovství světa. Přišlo mi, že by to byl skvělý rozjížděcí závod. Chci toho zazávodit co nejvíc. Čím víc závodím, tím je to pro mě lepší,“ přemýšlí o blízké budoucnosti, která má jasný cíl pod pěti kruhy.