Jaký máte názor na aktuální kauzu tenisového svazu? Podle vašich dřívějších vyjádření vás zřejmě nepřekvapuje, že to má právě takový vývoj, je to tak?

To, co se právě odehrává je samozřejmě naprosto špatnou vizitkou pro český tenis, jak na lokální tak mezinárodní úrovni. Všechno je to výsledkem toho, co se tu několik dlouhých let kupilo. Ve sportu by se očekávalo, že se bude hrát fair play a místo toho se stále častěji řeší kauzy ohledně přerozdělování peněz a jejich zneužití pro prospěch určitých lidí. Samozřejmě by bylo předčasné dělat jakékoliv závěry a ani se do toho nechci pouštět, ale ano, bohužel mě to opravdu nepřekvapuje.

Co přesně je z vašeho pohledu v českém tenisu špatně?

Že je v popředí málo lidí, jejichž hlavním zájmem by bylo tenis jako takový opravdu podpořit. Jelikož se aktivně pohybuji mezi hráči, tak poslouchám, co je trápí.

Například?

Neznám moc tenistů, defacto skoro žádné, kteří by se mohli opravdu opřít o podporu svazu a přitom je to tak zásadní. Pokud se člověk chce prosadit, tak to od baby tenisu do minimálně osmnácti let stojí rodinu klidně i několik milionů korun. Musíte si platit trenéry, zázemí, rehabilitace, cestovné na turnaje, ubytování a to nejsou malé částky. Spousta hráčů i těch nadějných s tenisem předčasně končí nebo odejdou na univerzitu do Ameriky, kde získají stipendium, protože na to už prostě nemají finance, ale u tenisu chtějí zůstat.

Co by se tedy mělo změnit?

Měl by se upravit systém plošného přerozdělování financí, aby se peníze dostaly tam, kde mají opravdu být a kde budou přínosem, nikoliv výnosem. Co vím od hráčů z jiných zemí, tak tam je svazová podpora zásadní. Hráči mají k dispozici týmy kvalitních trenérů, kteří s nimi cestují a to je potom samozřejmě mnohem snazší.

I tak má český tenis spoustu hráčů a hráček mezi světovou elitou. Už jste naznačil, že je podle vás finanční podpora hráčů zprvu hodně na rodičích a svaz nakonec přijde „k hotovému“. Váže se k tomu i nějaká vaše zkušenost? 

Určitě mluvím z vlastní zkušenosti. Sám jsem si prošel tím, že zájem začal přicházet až v době, kdy jsem se prosadil.

V reakci na kauzu jste na instagramu napsal: „Sám se potýkám s naprosto absurdními dopady toho, že jsem se ozval. Že jsem dal jasně najevo, že se nenechám zastrašovat a ani autoritativním jednáním bez možnosti slušné komunikace vydírat.“ Můžete shrnout ty dopady a případně uvést příklady autoritativního jednání? 

Víte, já jsem si odehrál už svoje. Mám za sebou 21 aktivních sezon. V podstatě jsem neměl co ztratit tím, že jsem se ozval, ale netušil jsem, že to bude mít až tak absurdní dopad. Když se podíváme kolem a kolem, tak je běžnou praxí, že po ukončení aktivní kariéry nebo ještě v jejím závěru se hráči zapojují do Davis Cupu jako kapitáni nebo do jiných důležitých funkcí, protože, kdo jiný by to měl dělat, když ne ten, kdo v tom má mnohaletou zkušenost na vlastní kůži? Kdo předá hráčům lépe to, jak v takových zápasech fungovat, než ten, kdo si tím sám prošel? U nás tomu tak bohužel není a já se ptám, není to divné?

Je pravda, že kapitáni obou reprezentací Petr Pála i Jaroslav Navrátil jsou už u týmů dlouhá léta, ať se daří či nedaří…

Že by třeba za posledních x let neměl nikdo z bývalých dobrých hráčů zájem se prosadit v rámci Davis Cupu, svazu a podobně? Já jsem ten zájem projevil na základě toho, že jsem přestal tolerovat to, jak se s námi jako hráči zachází, chtěl jsem situaci zlepšit i pro budoucí generace. Výsledkem toho je, že nemám možnost se připravovat a trénovat ve velkých klubech v Česku.

To jsou ty dopady, na které jste narážel?

Ano. Těch klubů je několik a pokaždé stejný důvod – jestli tě tu necháme trénovat, hrozí nám, že přijdeme o dotace, a to si nemůžeme dovolit. Když jsem se zeptal, kdo to nařídil, bylo to pokaždé z vedení svazu. Domnívám se, že dotace by měly sloužit k rozvoji, nikoliv jako nástroj k tomu si prosazovat svoje a mstít se. To mi přijde jako opravdu nevídané.

Váš kolega Marek Gengel nám popsal atmosféru strachu, která v českém tenisu panovala, když se vás veřejně zastal a kluby ho najednou nechtěly přijmout, lidé s ním raději nechtěli trénovat. Vnímal jste jeho situaci? 

S Markem jsme byli v kontaktu. Trénovali jsme spolu tam, kde to šlo, v klubech, které nejsou na podpoře ze svazu závislé, i do zahraničí jsme jeli. Mrzelo mě, že se s tím svezl také, že další svobodné vyjádření bylo potrestáno. V tomhle období to začínalo nabírat opravdu blbý směr. Už to nebyla shoda náhod. Byla to šikana.

Váš případ finančního vyrovnání se svazem dokonce skončil u soudu. Když to shrneme, cítil jste i vy, že jste v českém tenisovém prostředí neoblíbený, nebo řekněme jakýsi odpadlík, se kterým je lepší se moc nepřátelit?

Necítil, naopak jsem dostal tolik podpory, až mě to překvapilo. Začaly se ke mě dostávat různé příběhy a osobní zkušenosti lidí a děkovali za to, že se konečně někdo ozval, že se o tom, co se děje, začíná mluvit.

Ve zmiňovaném procesu jste žádal odškodné 50 tisíc dolarů (zhruba 1,2 milionu korun) jako náhradu za absenci na finálovém turnaji Davisova poháru v roce 2021, ze kterého vás pan Kaderka vyřadil těsně před začátkem. Proč jste se nakonec rozhodl soudit?

Po zkušenostech, které jsem za těch několik let reprezentace zažil, jsem si řekl, že už nechci s touhle sortou lidí dál jednat, ne v tomhle duchu. Ten spor nebyl v důsledku kvůli financím, ale kvůli tomu, že jsem jako nejstarší a nejzkušenější člen daviscupového týmu cítil povinnost vymezit se proti tomu, jak s námi jednali. Kvůli sobě i kvůli mladým, kteří jsou nováčci nebo teprve budou. Nechci, aby se z nekalých praktik stávala norma, proto jsem se vyslovil a teď zpětně jsem za to rád, i když jsem si s tím užil svoje.

Nakonec jste soudní proces dokonce prohrál…

Ano. Potom, co se určití lidé nechali slyšet, že zařídí, abych si už ani neškrtl, a to se následně začalo dít, mi došlo, že tohle už není o tenisu a fair play. Jedna věc je vyjádřit svůj názor a nesouhlasit s přístupem, ale druhá věc je se začít mstít. Nehodlal jsem přistoupit na tuhle hru plnou zastrašování a vyhrožování. Někdy je nejlepší řešení prostě ustoupit a počkat, až se věci začnou narovnávat tak nějak samy od sebe… a to se možná děje právě teď.

Vnímáte to tak, že lidé mají strach jakkoli se svazu postavit? 

Nemůžu mluvit za nikoho dalšího, ale ty případy jsou. A doufám, že to se do budoucna změní.

Vaše hráčská kariéra už je definitivně ukončená, nebo ještě plánujete účast na některých turnajích? 

Ještě se mi nechce se definitivně rozloučit, ale vím, že ten čas přichází. Zdravotní stav mi už nepovoluje být konkurenceschopný tak, jak bych si představoval. Regenerace mi zabere víc času, než to, co jsem schopný tenisu aktivně dát, ale to je v mém věku přirozené. Jsem rád, že ještě sem tam můžu nějaký zápas odehrát a užít si turnajovou atmosféru jako hráč. Rozrostla se nám rodina a musím říct, že si užívám každou chvíli, kdy jsme všichni spolu. To je jedna z věcí, kterou vám tenis bere, čas s rodinou. A to je teď moje hlavní priorita.

Co plánujete po konci kariéry, chcete zůstat u tenisu, ať už coby trenér nebo třeba právě funkcionář, který by se snažil dělat věci jinak?

Určitě u tenisu chci zůstat, tenis je celý můj život. Měl jsem pestrou kariéru, potkal jsem hodně inspirativních a zkušených lidí. Vím, co bych rád předával dál.  Nabídky ke spolupráci už nějaké dostávám, z Česka i ze zahraničí. Vzhledem k situaci bych se nebránil ani pozici ze které by se v českém tenisu dalo konečně něco začít měnit. Myslím, že po těch dlouhých letech by si to náš tenis zasloužil. Věřím, že všechno příjde ve správný čas.