Severoafrická země se nejprve přes Belgii probojovala do osmifinále, v play off světového šampionátu se objevila po dlouhých 36 letech. Následovala velkolepá oslava, v roli outsidera totiž Maročané po penaltách vyřadili Španělsko a připsali si historický fotbalový úspěch.

Stali se po Kamerunu (1990), Senegalu (2002) a Ghaně (2010) čtvrtým africkým týmem ve čtvrtfinále MS.

Brankář, který na dresu nosí přezdívku „Bono“, k tomu přispěl zásadní měrou. V Kataru ho dosud překonal pouze spoluhráč, stoper West Hamu Nájif Aguerd, který si dal nešťastný vlastní gól v duelu s Kanadou. 

Právě v kanadském Montrealu se Bunú v roce 1991 narodil marockým rodičům. Když mu byli tři, rodina se stěhovala zpět domů, do Casablancy. Talentovaného brankáře před lety oslovil kanadský fotbalový svaz, Bunú měl ale jasno, čí národní dres by rád navlékal.

„Vždycky jsem snil o tom, že nastoupím za Lvy z Atlasu,“ zdůrazňuje Bono dodnes. Povedlo se mu to už na olympiádě v Londýně v roce 2012, sen o světovém šampionátu si splnil až letos. Už coby brankář širší světové špičky. 

Před deseti lety, pár týdnů před londýnskou olympiádou, přestoupil tehdy jednadvacetiletý brankář z marockého Wydadu do Atlética Madrid. Na hostování v Zaragoze začal chytat druhou ligu a ve Španělsku dlouho bojoval o své místo na slunci.

Dočkal se vlastně až před dvěma lety, kdy v Seville vystrnadil z místa jasné jedničky českého brankáře Tomáše Vaclíka, který nakonec raději odešel do řeckého Olympiakosu. 

Maročan nejprve chytal jen Evropskou ligu, když ale dovedl Rojiblancos k vítězné trofeji, přičemž k zoufalství přivedl kanonýry Wolverhamptonu, Manchesteru United i Interu Milán, bylo jasno. Bonova hvězda se prudce rozzářila. 

V uplynulé sezoně byl dokonce vyhlášen nejlepším gólmanem La ligy. Porazil i Thibauta Courtoise z Realu a o jeho nákup začala údajně usilovat Barcelona.

Přestupu do některého z gigantických klubů se jednatřicetiletý fotbalista, představitel klidné síly, ještě nedočkal. Národní euforie ale ano.

„Je to neuvěřitelné. Historický moment. Na penaltový rozstřel jsem se ani nepřipravoval, snažil jsem se si to užít,“ usmíval se poté, co zařídil španělské fiasko.

Ještě dvě hodiny po životním duelu běhal tenhle polyglot od jednoho rozhovoru k druhému. Odpovídal v arabštině, španělštině, angličtině i francouzštině. „Penalty jsou jen o instinktu a troše štěstí. Není v tom nic jiného,“ vysvětloval skromně.

V Kataru kromě Španělů vynuloval i obhájce stříbra Chorvaty a nechytal jen proti Belgii. Před zápasem ho bolela hlava, necítil se dobře. Byl v sestavě, dokonce stál na hřišti i při úvodním ceremoniálu a zpíval marockou hymnu. Těsně před prvním hvizdem ale raději řekl vyděšenému trenérovi, že chytat nemůže.

Naštěstí se nakonec nejednalo o nic vážného, bez Bona by marocké šance prudce klesaly.

V sobotu ho čeká další náročný úkol. Čelit bude Portugalcům, kteří nahnali všem soupeřům strach osmifinálovým šestigólovým koncertem proti Švýcarsku.