Byly ty finanční problémy tak zásadní, že patřily mezi hlavní důvody vašeho odchodu ze závodní činnosti?

Málo závodů, onemocnění a následně horší výkony přinášejí horší hodnocení. A tak v posledních letech se ze získaných peněz v Olympu či Viktorii nedalo pořádně žít. Už vůbec ne s rodinou. Proto jsme se s manželkou (bývalá výborná atletka Denisa Helceletová) chtěli s pomocí různých projektů prosadit na jiné scéně. Zabralo to samozřejmě dost času, který mně potom chyběl na regeneraci, což se projevovalo i na výkonech.

Přesto ve vašich představách byla účast na olympiádě v Paříži. Proč jste ji nakonec sledoval jen na televizní obrazovce?

Chtěl jsem si do svého životopisu připsat účast na třech olympiádách. Mimo jiné i proto, že jsem hladce zvládl celou přípravu, bez nemoci a v pohodě. Jenže ve chvíli, kdy jsem se bodovým ziskem potřeboval v žebříčku posunout k nominaci trochu výš, tak mě dva dny před červnovým mistrovstvím Evropy přepadla viróza, která mě na celý měsíc vyřadila z jakékoliv činnosti. Mrzelo mě to, protože jsem věřil, že mám na kvalitní výkon.

Tréninková zátěž u desetibojaře bude asi obzvlášť náročná?

Kdo ji přežije, tak je polovičním vítězem. A kdo pak dobře dokončí závod, tak se může těšit na medaili. Když se stal Tomáš Dvořák reprezentačním koučem, tak jsem jeho tréninky zvládal doslova na hraně svých možností. Když jsem ještě chodil do školy, nebo později jako profi-sportovec, byla denní příprava přibližně čtyřhodinová. Avšak na soustředěních před důležitými soutěžemi jsme dřeli osm hodin denně. Přitom nám říkal, že trénujeme jen polovinu toho, co on měl v programu jako závodník.

Jak na tuto velkou zátěž reagovalo vaše tělo?

Při překročení určitého limitu se mu to nelíbilo a ozývaly se zdravotní problémy. Byl to i jeden z důvodů, proč jsem většinou neprodal všechen svůj potenciál, o kterém jsem byl přesvědčen. Cítil jsem se na lepší výkony, ale vinou různých komplikací jsem je nedokázal předvést. Mezi to nejhorší patřily zlomeniny kotníků, časté přetížení achilovky a úrazy po pádech. Někdy jsem závodil s bolestí, takže bez nadsázky mohu říci, že i ty nejcennější medaile jsem získal za vystoupení, v nichž jsem odvedl jen 70 procent toho, na co jsem v optimálním zdravotním stavu měl.

A to se mísilo s různými vlivy z oblasti mimo vaši disciplínu, které vám přicházely poměrně pravidelně…

Nikdy nezapomenu na mistrovství Evropy atletů do 23 let v roce 2013 v Tampere. Den před závody jsem dostal zprávu, že jeden můj velký kamarád po autohavárii zemřel. Celou noc jsem nespal, na nějaký desetiboj jsem neměl myšlenky a přesto se mi podařilo vybojovat bronzovou medaili. O čtyři roky později v Bělehradě zase těsně před mým vystoupením moji současnou manželku na běžecké dráze jedna Francouzka porazila a zraněnou ji odvezli do nemocnice. Brzy jsem však dostal informaci, že nejde o nic vážného. To mě natolik povzbudilo, že jsem zase skončil na stupních vítězů.

A v Tokiu jste pak dokonce triumfoval…

Ano, to je ta úsměvná zpráva americké stanice NBC, že podle internetu jsem získal zlato za svůj nejlepší knír her.

Které disciplíny byly pro vás nejsložitější?

Nejvíc jsem se trápil se skokem o tyči, což bylo dáno tím, že jsem se této disciplíně začal věnovat až někdy v 16 letech. Těžko jsem toto manko pak doháněl, chyběla mně jistota i potřebná technika.

Už několik let se s manželkou o letních prázdninách věnujete projektu Kemp vítězů. Můžete tuto činnost trochu přiblížit?

Tento projekt jsme s manželkou založili v roce 2017 a trvalo dost dlouho, než začal být v našich představách. Začali jsme s šesti dětmi a letos jich na 17 různých místech bylo kolem šesti set. Jde o chlapce a děvčata ve věku 6 – 15 let, mezi nimiž jsou nejen příznivci atletiky, ale i házenkáři, hokejisté, fotbalisté a zájemci o další sportovci. Především chceme, aby je program plný her a soutěžení v kempech bavil a probudili jsme v nich lásku k pohybu.

Jak jsou na tom děti po fyzické stránce?

Ta se v poslední době hodně zhoršila, hlavně vinou špatných návyků rodičů, počínaje nevhodnou až nezdravou stravou. Dost dětí se v mobilu baví slabomyslnými pohádkami, což mi připadá jako degenerace společnosti. Přitom se ale pořád najde řada šikovných dětí se sportovními představami či záměry.

A jakou cestou se teď, často ve spolupráci s manželkou, chcete vydat?

Do naší činnosti patří i atletické kroužky, které jsou v provozu celý rok. V budoucnu bych rád založil akademii, kde bychom děti od 15 let už vedli k nějakému výkonnostnímu sportu. Mojí hlavní náplní by však měly být soukromé tréninky zaměřené především na všestrannost. Zájem má mládež z různých odvětví a všichni chtějí hlavně využít zkušeností, které jsem získal ve vrcholovém sportu. Čili hodláme dál posouvat naše projekty za finanční pomoci rodičů, ale i měst a sponzorů.