„Pro mě je to největší sen. Nikdy jsem to tak nebrala, protože lakros na olympiádě nebyl. Ale od té doby, co byl zařazen do programu pro Los Angeles 2028, jsem si řekla, že je to jedinečná příležitost. Když jsem letos v létě viděla zahájení v Paříži, říkala jsem si, že bych si to chtěla taky prožít,“ vyznala se Anna Lottmann při povídání na břehu Berounky v pražském Radotíně, který je mekkou lakrosu v Česku.

Vyrůstala nedaleko, takže by se zdálo, že sport indiánů byl logickou volbou. „Jako malá jsem hrála tenis, ale pak mě kamarádka zlákala na lakros. Hned první zápas jsem dala šest gólů, hrozně mě to chytlo,“ přiznala Anna Lottmann, že z toho byla láska na první pohled.

„Je to krásný, ale těžký sport. Za zápas naběhám až dvanáct kilometrů, a v poměrně vysoké intenzitě. Navíc je to i o práci s lakroskou, kterou musíte mít jako třetí ruku,“ dává příklad.

Ale zatím se jí daří náramně, poprvé reprezentovala už v roce 2007. Na mistrovství světa byla třikrát, startů na evropském šampionátu má nespočet. Před dvěma lety zažila i Světové hry.

„Ale olympiáda je úplně jiný level. Vzbudilo to ve mně novou energii a chuť se do toho ještě víc ponořit,“ pokračuje sympatická blondýnka.

Na letošním evropském šampionátu, kde skončily Češky na sedmém místě, získala cenu MVP pro nejužitečnější hráčku turnaje, kterou většinou získává někdo z týmů medailistů.

„Je to jeden z největších úspěchů našeho lakrosu a pro mě osobně obrovská pocta,“ přidává.

Ale vůbec tomu tak nemuselo být, její kariéru lemují kromě účastí na vrcholných akcí i četná zranění. „Měla jsem velké problémy s rameny, protože lakros je kontaktní sport, i když se říká, že nikoliv. A pak jsem taky podstoupila operaci nohou, měla jsem compartment syndrom, řezali mně čtyřikrát obě nohy. Trvalo asi rok, než jsem se mohla vrátit zpátky ke sportu,“ ještě teď se otřese při vzpomínkách.

„To byla nejdelší a nejkrutější pauza v mém životě,“ říká a je ráda, že už může znovu sportovat. „Na sto procent bez limitu,“ dodává s úsměvem.

V těžkých dobách ani na chviličku nezapochybovala, že už by se k lakrosu nevrátila. „Nikdy jsem neztratila naději, že se vrátím. Ale bylo to kruté, skončíte ze dne na den a najednou nemůžete nic dělat,“ přiznává, že to bylo těžké období, ale snažila se na něm najít i něco pozitivního.

„Každý sportovec, který něco podobného prožil, vám řekne, že pak si daleko víc vážíte každého dne, každé hodiny a minuty, kdy můžete jít běhat, jezdit na kole, hrát lakros nebo dělat cokoliv, co vás baví. Takže si myslím, že je důležité si to prožít, ale zároveň je to hrozně těžké,“ říká Anna Lottmann.

První operaci navíc prodělala daleko od rodiny, ve Spojených státech, kde během studií na univerzitě v Louisville hrála také lakros. „Dostala jsem se do týmu první divize, což je sen každého. Ale přehnala jsem to s tréninkem a čekala mě operace,“ popisuje.

A kdo ji v tu chvíli držel nejvíc nad vodou?

„Celý tým. A doufala jsem, že mu to pak na hřišti vrátím,“ vrátí se ještě jednou za moře. A povedlo se, ve Spojených státech strávila další čtyři roky, které kromě studia už zase vyplňovala svým milovaným sportem.

„Jela jsem tam na střední školu v rámci výměnného pobytu v sedmnácti letech. Rok jsem žila u trenérky lakrosu, která mě vzala pod svá křídla,“ vzpomíná na svoje začátky.

Srovnání s Českem

Po maturitě na střední škole se pak vrátila na univerzitu v Louisville, aby pokračovala v nejvyšší soutěži kolébky tohoto sportu. „Navíc jsem hrála za školu, která byla v top ten. To je asi úplně to nejvíc, co v lakrosu můžete dosáhnout. S Českem jsou tam nesrovnatelné podmínky. Přála bych každému, aby to mohl zažít,“ zasní se.

Potvrdila však, že lakros není ani za mořem zcela profesionální sport. Však i Anna Lottmann ho kombinuje s prací lékařky na Spinální jednotce při klinice rehabilitace Fakultní nemocnice v pražském Motole.

„Přijímáme pacienty, kteří jsou například po mozkových příhodách, po různých operacích, po onkologické léčbě. Takže ty případy bývají hodně komplikované. Moc sportovců tam nevídáme, snad jedině hobíky například po výměně kloubů,“ popisuje svoje civilní povolání, které je samo o sobě dost časově náročné.

Denní rozvrh má naplánovaný do poslední minutky. „V práci začínám od sedmi, takže kolem šesté vstávám a pak už jsem v jednom kole. Kolem páté se dostanu domů a každý den jdu na hodinku až dvě na trénink,“ popisuje Anna Lottmann.

A vzápětí reportéra pobaví, když má říct, jak nejlépe relaxuje. „Během v lese,“ jsme zase zpátky u sportu. „Ten můžu zakomponovat do přípravy na lakros i triatlon,“ připomíná, že si asi před třemi lety přibrala k lakrosu ještě triatlon.

„Že bych někdy jenom seděla doma na zadku, to ne. Ale tak jednou za měsíc vypnu a pustím si televizi, hlavně když venku prší, jinak to moc nezvládám,“ usmívá se. Podobný režim má zažitý už z dob studií, i když připouští, že po prvních třech letech medicíny to bylo malinko snazší, času na sport a zábavu bylo víc.

Vzhledem k tomu, že si sama během kariéry prošla mnoha zdravotními lapáliemi, se dá říct, že jí práce pomáhá i při sportu. „Ty zkušenosti ale využívám především k tomu, abych zraněním předešla,“ přibližuje Anna Lottmann, která hrála v Americe lakros před plnými tribunami.

A jak si zvyká v Česku, kde chodí i na nejvyšší soutěž jen pár jedinců? „Dělám lakros především pro sebe, ani za mořem to nebylo jinak. Je samozřejmě příjemné, když přijdou lidi, trošku víc se snažíte, ale já vždycky chtěla být ve všem, co v životě dělám, nejlepší,“ říká.

V lakrosu se jí to povedlo, je oporou české reprezentace, se kterou teď sní o startu na olympiádě 2028.

Krutý triatlonový trénink

A k tomu se ještě závodně věnuje triatlonu, i tady patří v Česku ke špičce mezi ženami. „Miluju lakros, ale je to týmový sport a já jsem chtěla zkusit něco individuálního. Triatlon se mně vždycky hrozně líbil, protože jde o krásné skloubení tří sportů, i když trénink je krutý. Chtěla jsem si vždycky odjet Ironmana na Havaji, což se nepodařilo a ani to už neplánuju,“ přiznává.

Zabojovat o olympiádu v lakrosu i v triatlonu ale neplánuje. „To mám snad větší šanci nominovat se ve fotbale než v olympijském triatlonu, to je jiný level,“ usmívá se Anna Lottmann.

A jak daleko má do Los Angeles ženský lakros? „Dostat se na olympiádu není úplně sranda, čeká nás daleká cesta. Ale věřím, že jsme toho schopny, je potřeba do toho šlápnout. Máme zajímavý mix mladých i nás zkušenějších hráček. Moje generace teď rodí, takže doufám, že do čtyř let budou mít čas se vrátit na hřiště a reprezentovat nás,“ dodává dobře naladěná lakrosistka.

Mohlo by vás zajímat – milovníci veteránů stylově oslavili jubileum závodu do vrchu Brno – Soběšice: