Doznívá ve vás radost z postupu na olympiádu i po týdnu?

Jasně, ta radost ve mně pořád přetrvává, ale teprve mi to pořádně dochází. Ještě jsem neměl moc času usadit se, o víkendu jsem hrál v Německu bundesligu. Až bude volněji, podívám se na kvalifikační zápasy zpětně a ještě si to užiju.

Tak moc to pro vás znamená?

Dokázal jsem si, že patřím mezi lepší hráče. Každý v našem sportu ví, jak extrémně náročné je zvládnout světovou kvalifikaci na olympiádu. Moc si toho vážím. Na olympiádu do Ria jsem postoupil přes žebříček, ale tohle je pro mě cennější, teď jsem si to uhrál na určeném turnaji, kde bylo potřeba porazit pět žebříčkově lepších soupeřů. Kvalifikační systém se změnil, do Brazílie jsem postoupil jako 66. hráč světa (momentálně je Jančařík 94., pozn. red.), kdežto teď třeba ani 60. hráči jen tato pozice v žebříčku stačit nebude. Několik míst jednotlivcům navíc vezme smíšená čtyřhra, která bude mít v Tokiu premiéru.

V Brazílii byli spolu s vámi ještě Dmitrij Prokopcov a Hana Matelová s Ivetou Vacenovskou, do Tokia jste se kvalifikoval jako první Čech. Jakou šanci mají ostatní?

Určitě si to můžou uhrát na evropské kvalifikaci, která ještě bude. Ale vypadá to tak, že tam budou muset být hráči snad čtrnáct dní v karanténě, než budou moct opustit hotel. Záleží, kdo všechno to bude chtít akceptovat. Jinak myslím, že Pavel Širuček a Hanka Matelová na 99 procent postoupí do Tokia ze světového žebříčku.

Vy jste v semifinále kvalifikace v Dauhá vyřadil světovou patnáctku Liama Pitchforda z Velké Británie. Je to pro vás velké vítězství?

Abych se přiznal, při tom zápase jsem ani nevěděl, že je patnáctý. Stejně ve stolním tenise je konkurence tak velká, že na pozicích zhruba od 30. do 180. místa je to dost vyrovnané. Každý je schopný porazit kohokoliv. Takhle jsem do zápasu nastupoval i já. Vím, že umím hrát s nejlepšími, spíš jsem měl dříve problém porážet žebříčkově horší soupeře.

A o první olympijské zkušenosti v Riu jste mluvil tak, že vás při utkání atmosféra trochu svázala. Letos se vydáte do Tokia s tím, že budete vyhrávat, ne si pouze užívat olympiádu?

Přesně tak. Budu si to chtít užít, ale zároveň uhrát výsledky. Minule jsem byl opravdu spokojený s tím, že jsem se tam dostal, ale až zpětně mi došlo, že mi chybělo určité napětí v prvním zápase, který jsem hned prohrál. Teď budu chtít primárně vyhrávat.

Jinak ale na Rio vzpomínáte v dobrém, ne?

Odnesl jsem si krásné zážitky. Motivuje mě to v tom, abych se pokoušel dostat na další, ať už olympijské, nebo na Evropské hry. Strašně se mi líbí atmosféra v českém týmu, každý s každým vychází, všichni se chovají s respektem. Sedli jsme si do klubovny a i hvězdy včetně Lukáše Krpálka nebo tenistů a tenistek vás pozdraví jako sobě rovného. Navíc jsem mohl živě být u medailí právě Krpálka, Jiřího Prskavce nebo tenistek. Viděl jsem také beachvolejbal, snažil jsem se stihnout, co se dalo.

V jakém stavu se momentálně nachází český stolní tenis?

Určitě bych chtěl vyzdvihnout český svaz, jehož přístup se výrazně zlepšil. Hlavně díky předsedovi Zbyňku Špačkovi a místopředsedovi Nikolasi Endalovi. Jsme teď schopní odjet na turnaj do Austrálie nebo do Kataru, což stojí opravdu balík. Co se týče hráčského hlediska, tvoříme s Pavlem Širučkem a Tomášem Polanským takovou trojici, která má slušné výsledky. Dobíhá k nám mladý a talentovaný Šimon Bělík. Myslím, že to jde nahoru. S Pavlem už jsme zkušenější, Tomáš a Šimon mají před sebou velkou budoucnost.

Co základna hráčů? Pral se stolní tenis s úbytkem už před vypuknutím koronavirové pandemie?

To je problém, s výjimkou Šimona moc dalších mladých hráčů není. Ale dobrým krokem je, že se v Havířově vybudovalo národní pingpongové centrum. Tam by se kluci mohli přesouvat, tam by měli vychovávat naše nástupce. Když jsou hráči rozvrstvení po celé republice, nefunguje to.

Už před více než dvěma lety o tom v rozhovoru pro Aktuálně.cz mluvil i legendární Milan Orlowski, někdejší mistr Evropy a vicemistr světa.

Jde o to, že nejlepší hráči mezi sebou se budou navzájem zlepšovat. Milan s Jindřichem Panským o tom vyprávějí, že za svých časů byli v takových centrech a dřeli. Něco na tom určitě bude.

Říkal také, že se mu nelíbí, když hráči ve velkém počtu jezdí hrávat zahraniční ligy. Jenže to je další postupný krok ke zlepšení, ne?

Tady záleží na věku, ale v našem věku (Jančaříkovi je 33 let, české jedničce podle světového žebříčku Širučkovi 28, pozn. red.) je to nezbytné. Ligy v zahraničí mají úplně jinou úroveň. Ale mně jde o trénink a sparing. Hodně kluků včetně mě muselo jezdit do Německa nebo Rakouska a hledat právě taková centra, které se u nás otevřelo v Havířově. Pro hráče by bylo ideální se tam připravovat a o víkendu jet hrát ligu do zahraničí. Protože pochybuju, že česká extraliga někdy dožene třeba bundesligu.

Německá liga je nejlepší soutěží v Evropě?

Myslím, že ano. Třeba Francie nebo Polsko mají týmy, které jsou schopné porazit tým z Německa, ale rozdíl je v tom, že tam máte osm z dvanácti týmů opravdu špičkových. Kdežto ve Francii nebo Polsku jsou tři, čtyři.

Stejně jako vy jezdí hrát z Česka do Německa v docela velkém počtu i hráči na nižší úrovni, viďte?

Je to tak, Němci to dělají opravdu krásně, profesionálně. Mají stolní tenis moc rádi, prostředí je skvělé, cítím se tam nejlépe. Mám porovnání s Francií, kde jsem hrál, a Německo má za mě větší prestiž.

Jaký máte názor na naturalizaci asijských hráčů, kteří reprezentují evropské země? Přibývá pořád těchto případů?

Může to vypadat zvláštně, ale ve světě pinčesu to není nic neobvyklého. Asiaté, kteří nemají šanci uspět tam, přijdou do Evropy a tady předávají své zkušenosti a informace. Neberu to nijak zle.

Takže se nenaštvete, když vás třeba na evropském šampionátu vyřadí hráč narozený v Číně?

Těch hráčů zatím není tolik, aby mě to naštvalo. (úsměv) Většinou jsou to hráči, které známe už roky. Není to tak, že by každá země udělala každý rok z jiného Asiata svého reprezentanta. Musí splnit podmínky, trvá to.

Slováky už na olympiádě v Riu reprezentoval čínský rodák Jang Wang. Český stolní tenis touto cestou jít nehodlá?

Podle mě ne. Byl bych ale pro, abychom přivedli z Asie trenéra. Nemyslím do reprezentace, ale myslím člověka, který by nám poradil při tréninku, sdělil různé detaily. Hráče podle mě určitě nehledáme.

Dotahují se nejlepší evropští hráči na špičkové Asiaty, nebo je jejich převaha stále neprolomitelná?

Připadá mi, že se Evropané dotahují. Ještě před pár lety neměli Asiaté vůbec žádnou konkurenci a sami začali s Evropany spolupracovat, třeba si s nimi zahráli čtyřhru na nějakém velkém turnaji. Nebavím se o dvou nejlepších hráčích světa, Číňané Ma Lung a Fan Čen-tung jsou opravdu mašiny, ale na ostatní asijské hráče se Evropané dotahují.