Nejenže si udržela pozici české reprezentační jedničky a s národním týmem slavila na jaře postup na mistrovství světa, ale navrch ještě Slavii po dlouhých třinácti letech dotáhla k českému titulu.

„Toho rozhodnutí vrátit se domů ani v nejmenším nelituji, nemám důvod si stěžovat a něco zpětně přehodnocovat,“ hlásí devětadvacetiletá Kudláčková, která navíc házenou mísí s civilním zaměstnáním.

Není to nakonec doma větší shon než ve Francii, kde jste byla plnou profesionální hráčkou?

Je to fofr, ale mně to takhle vyhovuje. Nejsem člověk, který sedí doma na zadku a jen čeká, než pojede odpoledne na trénink. Mám práci, k tomu házenou a zatím to zvládám.

Bylo složité najít si v Praze práci?

Nebylo. V pravý čas jsem se ocitla na pravém místě, šťastná shoda náhod. Pracuju ve zdravotnictví, vždy jsem k tomu měla blízko, hlásila jsem se před lety i na medicínu. Ale také jsem hned musela vyložit karty, jak to se mnou s ohledem na házenou bude.

Vycházejí vám vstříc?

Nastoupila jsem 1. září a hned na konci měsíce byl první reprezentační sraz. To by ve zkušební době mohl být problém. Ale v našem pracovním kolektivu absolutně nebyl. Naopak, všemožně mě podporují, jsou na mě pyšní a chlubí se, koho tam mají. (smích)

Také jste v Praze chtěla po letech dostudovat. To už neplatí?

Hned po návratu jsem se hlásila a v létě dělala přijímačky. Ale bylo to v době, kdy jsem se stěhovala z Francie, byla okolo toho spousta zařizování. Takže přijímačky byly spíš na první dobrou. Těsně mi to nevyšlo, vzala jsem to tak, že bude fajn se ten rok zabydlet a najet do nějakých kolejí. Teď přemýšlím, že to zkusím znovu. A když to nevyjde ani napodruhé, asi už se budu vzdělávat jen sama.

Ještě k Francii. Nebylo to tak, že vám po povedeném angažmá ve Švédsku nesedla?

To ne. Když má člověk štěstí na klub a lidi kolem, což jsem já měla, je Francie moc fajn. V mém rozhodování opravdu hrálo hlavní roli, že profesionální sport nebyl prioritou. I vzhledem k tomu, že už mi nebylo dvacet. Navíc do toho vstoupil covid a válka na Ukrajině… Pokud má přijít nějaká apokalypsa, ať jsem raději doma.

Že to bude Slavia, bylo od začátku jasné?

Ve hře byla i další varianta, ale pro mě nic jiného nepřipadalo v úvahu. Já měla jasno, že chci domů, na Slavii. A že tam i kariéru jednou dohraju. Zda to bude brzy, nebo až za pár let, se uvidí.

Od nové sezony máte v klubu nového trenéra Daniela Čurdu. Ten je zároveň asistentem kouče Benta Dahla u ženské reprezentace, je to pro vás výhoda?

Děláme si srandu, že si brzy začneme lézt na nervy (smích). Ale ne, vážně. Je to absolutně v pohodě, v klubu i v nároďáku to s ním funguje skvěle. Dan je neskutečný profík, má velký přehled o házené, je to vzdělaný trenér i člověk.

Přinesl do týmu něco nového?

Ohromnou energii, zápal a smysl pro detail. Vnímá, že právě detaily dnešní házenou rozhodují. A pro mladé hráčky, které ve Slavii máme, je to obrovský přínos.

V národním týmu spolupracujete i s Martinem Galiou, brankářskou legendou. Jaké to je?

Když jsem ho viděla na jeho prvním reprezentačním srazu, byl to šok. Já vůbec netušila, že Martin bude součástí realizačního týmu. Je to pro mě ohromná čest. Jeho poznatky, rady a postřehy jsou nesmírně cenné. I po tolika letech, které mám v házené za sebou a své věci už mám zažité, se ze mě snaží udělat ještě lepší brankářku.

Překvapuje vás, že ve čtyřiačtyřiceti letech stále chytá v Karviné a umí pořád střelce trápit?

Je neuvěřitelný! Od mládí se o sebe musel neskutečně starat. Mně není ani třicet a tělo už bolí, neumím si představit, že bych na sebe v jeho letech ještě nechala bouchat balony.

Měla jste obavy, zda se v reprezentaci udržíte i po návratu z ciziny, když působíte „jen“ v interlize?

Já jsem se do nároďáku kdysi dostala jako hráčka Slavie, myslím, že to není takový problém. Naopak, teď do týmu mohu přinést zkušenosti, které jsem venku nabrala. A že jich pár bylo. Myslím, že ještě můžu být týmu prospěšná. Až to tak nebude, věřím, že jsou lidé, kteří mi to na rovinu řeknou. Nebo že to poznám sama.

Platí, že gólmanky zrají později?

Já doufám. (úsměv) Teď mě v Dánsku čeká šestý velký turnaj v dospělé kategorii. Už vím, co je přede mnou, nebudu plašit a bláznit. Vím, jaký to bude tlak. Na druhé straně, každý šampionát píše jiný příběh a vždycky vás něco může překvapit. Jako na minulém mistrovství světa ve Španělsku. Nechaly jsme na hřišti všechno, ale nepotkávalo se to úplně s hezkými výsledky, vyhrály jsme jen zápasy, kde se to očekávalo. Ve hře byla křeč, jako by na nás ležela nějaká deka.

Věříte, že teď to bude jiné?

Z týmu cítím, že to může být jiné než před dvěma lety. Myslím, že tým je perfektně složený. Máme Markétu Jeřábkovou a Verču Malou, špičky na evropské scéně, které už mají něco odehráno. A na druhé straně mladé holky, které před sebou mají první velký turnaj. Jsou hladové, mají vůli se od těch zkušenějších učit. Je to krásně namixované.

Šampionát startujete už ve čtvrtek proti Kongu. Na úvod přijatelný soupeř?

Ještě je mám v hlavě ze Španělska, kde jsme je potkaly na závěr mistrovství světa. Všechny už jsme toho měly plné zuby, ale zápas zvládly. Je dobře, že teď s nimi turnaj začínáme, je to papírově nejschůdnější soupeř ve skupině. Jistě, může tam být nějaká nervozita a očekávání, ale pořád je Kongo lepší než mít na úvod Argentinu, která má o hodně kvalitnější tým a já osobně z ní mám trošku vítr. Ale nesmíme nic podcenit, Kongo má v kádru i hráčky, které působí ve druhé francouzské lize a to je velmi kvalitní soutěž.

Argentina vás čeká hned v sobotu, na závěr skupiny evropský rival z Nizozemí. Máte ráda konfrontaci se zeměmi mimo kontinent?

Je to pokaždé zvláštní, jiná házená. Tyhle země mají odlišnou mentalitu a projevuje se to i na hřišti. My musíme přepnout z evropské házené, což není jednoduché. A zároveň si udržet svoji lajnu a svoji hru. Věřím, že to zvládneme.

Je to důležité i s ohledem na budoucnost ženské házené?

Naše házená potřebuje být vidět, potřebuje se ukazovat na vrcholných akcích. Fanoušci si cestu k televizi najdou a pak je na nás, abychom lidem ukázali, že stojí za to s námi ten čas u obrazovky strávit.

Budete i vy osobně vnímat velký tlak?

Až tak ho nevnímám. Stačí dva zákroky na začátku zápasu a už jsem ve svém světě, jedu si takovou interní soutěž. Jsem poslední, kdo může něco zachránit, tak k tomu přistupuju. Uvědomuju si, že mám nějaký výškový limit a nejsem žádná velká hvězda, takže se to snažím dohánět poctivou prací okolo. Včetně toho, abych si pečlivě nastudovala soupeřky, které proti mně nastoupí. Myslím, že je to základ, který by měla dělat každá brankářka.

Máte zápasy spojené i se svými rituály?

Mám jich hodně. Hlavně všechno začíná zprava. V šatně při oblékání jako první pravá noha, pak pravá ponožka, boty… Pravou nohou vykračuju ze šatny, pravou vstoupím do haly. Už je to automatické, ani nad tím nepřemýšlím.

A když se přece jen spletete?

Tak je to blbý… (smích) Nedávno se mi to stalo v ligovém zápase. Řekla jsem si: Teď uvidíš, co se stane.

A co se stalo?

Vlastně to šlo docela v pohodě, takže ty rituály možná nejsou tolik důležité. Ale je to přirozenost.