Byl podzim 2014 v indické superlize životním fotbalovým zážitkem?

Bylo to poměrně krátké, před devíti lety jsem 20. prosince přilítal zpátky do Česka a na Vánoce už jsem byl doma. Sezona tam trvala krátce. Zážitek to byl asi největší, ale srdcová záležitost pro mě byl Rapid Bukurešť. To bylo něco jako Slavia u nás. Lidé tím žili, kultura fotbalu byla skvělá. Ale v Indii byla návštěvnost úplně z jiného světa, zažil jsem zápas před 90 tisíci lidmi.

Jak jste se tehdy z Jihlavy dostal do nově vznikající soutěže?

Šlo to tenkrát přes mého agenta Daniela Smejkala. Musel jsem splnit určitá kritéria, abych byl pozvaný do draftu. Musel jsem mít nějaký počet zápasů v nejvyšších ligách. Pak už to šlo podobně jako v NHL, vybíraly nás kluby.

Draft, to musí být pro fotbalistu nevšední událost, ne? Útočník Miroslav Slepička šel tehdy v prvním kole, Jan Šeda se stal v tom ročníku nejlepším brankářem indické ligy.

Bylo nás tam asi osm Čechů, to je pravda. Já jsem draft sledoval on-line a když jsem vybraný, hned jsem gúgloval, kde sídlí můj tým North East United. Viděl jsem, že mám kousek Nepál a Čínu. Byl jsem trochu vyhukaný, ale nakonec jsem byl rád, že mě to potkalo.

To prostředí, ve kterém jste se tam coby fotbalisté pohybovali, vás nadchlo, viďte?

Samozřejmě, bylo to něco neskutečného. V týmu jsem hrál se Španělem Joanem Capdevilou, mistrem světa, který mluvil o tom, že je to jako v Lize mistrů. Jak se tam o nás starali, bydleli jsme v pětihvězdičkových hotelech. Servis byl na špičkové úrovni, moc rád na to vzpomínám.

Na druhou stranu to byla taková zlatá klec, ne? Poznal jste i opravdový život v Indii?

Změnilo mě to v určitých věcech a pohledech. Člověk si uvědomí, v čem vyrůstal, v čem vyrůstají jeho děti. Je rád za jídlo a další základní věci.

Na tréninkové hřiště vám jednou dokonce pronikla kobra…

(smích) Je to tak, bylo tam více zajímavých věcí v tomto ohledu. Všude spousta pavouků, přičemž já nejsem zrovna milovník těchto zvířátek. Naučil jsem se s tím žít. I s tím, že jsme třeba několikrát jeli po dálnici a předjížděli jsme stádo krav.

Jak jste se srovnával s klimatem?

To byla další specifická věc. Trvalo mi asi tři týdny, než jsem se do toho dostal. Tělo a metabolismus vám funguje úplně jinak. Když jsme hráli v Goa v pravé poledne, na sluníčku bylo 50 stupňů. K tomu obrovská vlhkost, těžce se s tím srovnáváte. Musíte na to najet a pak to funguje normálně.

Jak to vypadalo na hřišti, když se dohromady střetli indičtí hráči třeba s Alessandrem Del Pierem nebo Nicolasem Anelkou?

V prvních zhruba třech kolech se to sehrávalo, u kluků z Indie moc nefungovaly nějaké taktické záležitosti. Ale zase byli dobře vybavení rychlostně a technicky. Doplňovali fotbal svou uvolněností, my jsme předávali taktiku a zkušenosti. Nějak si to potom sedlo.

Pomohl tento projekt superligy s mnoha světovými hvězdami indickému fotbalu? Dnes už tam hvězdní hráči nejsou a o fotbalu v Indii není moc slyšet.

Těžko říct. Já jsem šťastný, že jsem zažil nultý ročník, kdy byly stadiony vyprodané. Teď už to tak není, chodí tam třeba 20 tisíc lidí. Svůj tým pořád trochu sleduju, obměnilo se to. Možná to v něčem pomohlo, ale zůstalo to celkově asi za očekáváním.

Zahrál jste si v Prešově, Chorzówě, Indii a pak v Rapidu Bukurešť. Jaké tedy bylo tohle srdcové angažmá?

Přišlo nás tam více Čechů v půlce sezony, kdy byl klub v problémech a bojoval o záchranu. Rapid měl snad šest bodů. V tom období navíc padalo z rumunské ligy osm týmů. Měli jsem neskutečnou šňůru, ale nestačilo to, záchrana nám utekla o pár bodů. Byla to škoda, majitel sliboval, že když se liga zachrání, přijde nový investor.

Vy jste se tam vrátil ale i do druhé ligy, že ano?

Je to tak, ale později klub spadl do bankrotu. Teď už se Rapid zvedl, funguje na špičkové úrovni, chodí pořád vyprodaný stadion. Mají silného majitele, který chce z klubu vybudovat jedničku na rumunském trhu.

Po fanouškovské stránce jste Rumuny poznal jako fotbalové blázny?

Rozhodně. Jsou to velcí maniaci. Když vám přijde třeba tisíc fanoušků jen na trénink. Fotbal je pro ně číslo jedna, lidé vás všude poznávají a dávají vám najevo, že vám přejí. Tam jsme opravdu hráli pro lidi a byla to čistá radost.

Postupně jste se přesunul k trénování, v poměrně nízkém věku…

To je pravda, s hraním jsem končil ve 32 letech. Cítil jsem se po návratu z Rumunska v životní formě, jenže tehdy byla doba, že všude v Česku chtěli hlavně mladé hráče. Hrál jsem druhou ligu na Žižkově a postupně jsem se rozhodl, že v tom nechci pokračovat. Koukal jsem na to, co budu chtít dělat dál.

Na co jste přišel?

Vyzkoušel jsem si klasickou práci, dělal jsem nákupčího a obchodního zástupce, ale nenaplňovalo mě to životně. Necítil jsem se v té práci šťastný. Proto jsem přešel na trénování a teď se snažím předávat zkušenosti. Ne nadarmo se říká „ševče, drž se svého kopyta“.

Rozjel jste vlastní akademii. Funguje dodnes?

Není čas na to, abych se jí věnoval na sto procent, protože dělám asistenta trenéra ve Vyškově. Ale v mezidobí mě oslovují kluci, kteří se mnou pracovali, jako Mojmír Chytil nebo Ondřej Bačo. Ví, že mám trochu jinou metodiku než ostatní trenéři v Česku. Je to pro mě ocenění.

Pracovali s vámi i další známí hráči jako Ladislav Krejčí nebo Michal Sadílek.

Ano, jezdili za mnou v časech koronaviru. S Láďou jsem spolupracoval i po jeho zlomenině nártní kůstky. Teď už ti kluci mají dost svého vytížení, ale rád na tu spolupráci vzpomínám.

V čem tkví vaše základní know-how?

Většina věcí je zaměřená na akceleraci a deceleraci při práci s míčem. To, co jsem dělal před pěti lety, se teď dělá v české lize a já se snažím už koukat zase dopředu, vzdělávat se. Snažím se čerpat z Anglie, kde mám kontakty. Důležitá je pro mě atletičnost, tam se dívám do Ameriky. Ale celkově je mi strašně blízký španělský styl trénování a hry. To se snažíme aplikovat i ve Vyškově. Dělíme hráče do skupin podle postů a zatěžujeme je specificky.

Jak se vám líbí ve Vyškově, co říkáte na směřování klubu?

Věděl jsem, že to bude výstup z komfortní zóny. Nemáme tam žádnou infrastrukturu. Ve Vyškově se na plochu nevlezeme, navíc je naprosto zničená a nevyhovující. Hrajeme v Drnovicích a trénujeme po okolních vesnicích, jak se dá. Nemáme odpovídající regeneraci. Snažíme se s tím pracovat, od hráčů vidím velké odhodlání posunout se. Proto s nimi pracujeme dost individuálně. Otázky kolem stadionu jsou spíš na vedení, ale myslím, že se dějí kroky, aby se fotbal ve Vyškově udržel. Případně aby se šlo do azylu a rekonstruoval se stadion v Drnovicích.

V týmu je velké množství Afričanů nebo hráčů tmavé pleti z Francie. Jak se vám s nimi při tréninku pracuje?

Tvoří zhruba půlku mužstva, druhá půlka jsou čeští a slovenští kluci, kteří ale k fotbalu chodí i do civilní práce. Přijdou na odpolední trénink a vy jako trenér profesionál po nich chcete stoprocentní přístup. To je někdy složité, ale co se týče zahraničních kluků, práce s nimi je skvělá. Tréninky jsou vedené v angličtině, občas musí další asistent Róbert Kafka nastoupit s francouzštinou. Hlavně spolupráce s hlavním trenérem Honzou Kameníkem je ale perfektní. To je vizionář a trenér budoucnosti. Pokud ligu nevykopeme tady ve Vyškově, on v ní stejně brzy bude.

Ze druhé ligy postupuje přímo nahoru vítěz, další dva týmy jdou do baráže. Vy po podzimní části vedete o čtyři body před Duklou Praha. To je vynikající základ, ne?

Podzim byl výborný, ale i tak jsme v některých zápasech udělali zbytečné individuální chyby a mohli jsme vytěžit více. Nicméně na to, v jakých podmínkách fungujeme, je úžasné, že za sebou necháváme kluby jako Zbrojovka, Dukla, Jihlava nebo Táborsko. Tam mají hráči skvělý servis a profesionální podmínky. I tak proti nim bojujeme a jsme za to šťastní.