Odjezdil deset ročníků Světového poháru, než ve 28 letech ukončil profesionální kariéru. Tedy v době, kdy mnoho současných alpských lyžařů teprve začíná prožívat to nejlepší z aktivního života sportovce.

„A to je podle mě problém. Soutěžní sport by měl být pouze výsek v životě jedince a nemůže to být celek,“ cituje slova Piera Grose web vanityfair.it.

Podle něho ale problém současného lyžovaní začíná už v dětství každého závodníka. Vychází tak z vlastního příběhu.

„Já byl do 14 let farmářem, který rád lyžuje. V 17 letech jsem letěl do Austrálie a neuměl jsem ani slovo anglicky. Dnes se už s dětmi od jejich 12 let zachází jako s profesionály, i tak trénují, což není vůbec dobré pro jejich fyzický vývoj,“ zlobí se čerstvě sedmdesátiletý Ital.

Tradice lyžování se prý dál drží v rodinách, jen pohled na závodění se za posledních 50 let změnil.

„Rodiče nutí své děti sportovat, aby se staly šampiony a vydělávaly peníze. To je podle mě velká chyba světa sportu. Je z toho totální byznys,“ čertí se bývalý lyžař.

Jeho syn Giorgio přitom také závodil na lyžích. Zdaleka to ale nedotáhl tak daleko jako jeho otec, účastnil se především podniků Evropského pohárů.

To Gros starší ovládl olympijské hry v Innsbrucku v roce 1976, o dva roky dříve i celkové celkové bodování Světového poháru.

S tehdejším lyžováním se to současné ale prý příliš srovnávat nedá. Už jen tím, jaký pokrok udělali výrobci vybavení nebo pořadatelé v zabezpečení tratí.

„Tenkrát to bylo o umění nespadnout. Když jste vyjeli z dráhy, skončili jste mezi mezi modříny. Dneska jsou všude sítě. Tím pádem tehdy, kdo nejméně brzdil, vyhrál,“ vzpomíná Gros.

Po kariéře dělal starostu města, komentátora v televizi i „bafuňáře“ na lyžařských akcích. Všude se ale snaží razit základní lyžařské krédo.

„Z jízdy na svahu musíte mít v první řadě radost, bavit se. Měli byste sport dělat pro sebe a pak, když jste talentovaní, přemýšlet o něm jako o práci,“ dodal.