Koncem loňského roku jste začal přípravu na novou sezonu, teď se loučíte. Důvodem jsou pokračující potíže s kolenem?
Loni v lednu jsem si utrhl meniskus a skončil na operačním sále. Léčení probíhalo bez problémů a po několika testech jsem byl spokojený i s výsledky na trenažéru. Jenže po dvou závodech Světového poháru jsem zjistil, že velká zátěž se kolenu nelíbí. Začalo otékat, takže bych se na další jízdy nedokázal stoprocentně připravit. Proto jsem se rozhodl, že i když mě v běžném životě nic nelimituje, závodní kariéru ukončím.
Které úspěchy, jichž jste dosáhl, považujete za nejcennější?
Můžu říct, že s celou kariérou jsem spokojený. Za absolutní vrchol považuju šesté místo na mistrovství světa v roce 2020. Navíc to bylo v Altenbergu, kde nás povzbuzovala spousta českých fanoušků. Ostatně v té době jsme jako tým dosahovali nejlepších výsledků, což platí i pro olympiádu v roce 2018 v Koreji, na kterou jsme se kvalifikovali ve dvou posádkách a já jsem byl jako pilot.
K bobům ovšem patří i pády. Kolik jste jich zažil?
Nevím přesně, kolik jich bylo, ale za celou kariéru asi dvanáct, což není tak moc. Jsou piloti, kteří dokážou dvanáctkrát spadnout za jednu sezonu. Je známé pořekadlo, že kdo nepadá, tak nezrychluje. Americké týmy se dokážou z bobu vykopnout ven, ale mně se to zdá dost nebezpečné. Letět pak korytem jako bezvládné tělo může člověku dost ublížit.
Máte na tuto situaci nějakou drsnou vzpomínku?
To nejhorší se nám stalo taky v Altenbergu. Ve čtvrté zatáčce se mi utrhlo řízení a my se otočili na hlavy. Devátá zatáčka nás vrátila zpátky na nože a ta další vyhodila skoro do vzduchu. Letěli jsme a dopadli znovu na hlavu. Bylo to hodně nepříjemné.
Vy jste však začínal jako atlet…
To je pravda. A jako desetibojař jsem nebyl tak úplně špatný. Sto metrů jsem běžel i pod jedenáct vteřin, do dálky jsem skákal přes sedm metrů a o tyči dal čtyři a půl metru. Atletika mě bavila, jen jsem nesnášel běh na 1500 metrů.
Proč jste se s ní tedy rozloučil?
Když mi bylo 21 let, tak při jednom tréninku za mnou přišel předseda svazu bobistů, zda bych to u nich nechtěl zkusit. Měl jsem fyzické předpoklady, líbila se mi parta a s ní pak přechod z individuálního sportu do kolektivního. Rychle jsem se adaptoval, vydal se na zahraniční soustředění a s Honzou Vrbou usedl do dvojbobu. Těšily mě nejen samotné jízdy, ale i pozornost, kterou je v posilovně potřeba věnovat síle, rychlosti i udržování dynamiky.
Už víte, kudy teď povede vaše další životní cesta?
Jsem členem Olympu a patřím do skupiny sportovec-policista. Teprve se rozhodne, kudy se budu ubírat. Teoreticky bych třeba mohl na ulicích kontrolovat občanské průkazy nějakým výtržníkům, ale to snad nehrozí. (smích) Vyhovovala by mi role trenéra, čili předávat zkušenosti několika mladíkům, které v klubu máme. Víc času snad budu mít i na svoji přítelkyni a lyžování, které je mým koníčkem.