To ustanovení bylo vcelku nenápadné, ale ukázalo se, že geniální. Když se před 156 lety fotbalové celky Londýna a Sheffieldu rozhodly vzájemně změřit síly, vyměnili si jejich zástupci nejprve několik dopisů a informovaly také Fotbalovou asociaci. Ta jim pak stanovila základní rámec hry. Jeho součástí byla i dohoda, že zápas bude trvat 90 minut hrubého času.

Tak to platí od 13. března 1966, kdy se v Battersea Parku výběry anglických měst střetly. Letošní mistrovství světa možná tomuto letitému pravidlu vystrojí pohřeb.

Současná ustanovení říkají, že rozhodčí k základní hrací době může přidat další čas, aby kompenzoval prostoje, pokud je to v souladu s pravidly nebo dáno zásahem vnějších okolností.

Předseda komise rozhodčích Pierluigi Collina tvrdí, že novinka to není, že pokyn přidávat víc času měli sudí už před čtyřmi lety v Rusku. „Oslava gólu normálně trvá jednu, jednu a půl minuty. Takže v zápase se třemi vstřelenými góly ztrácíte pět nebo šest minut,“ řekl.

Není jasné, o jaká data se opírá. Podle výpočtu webu ResearchGate trvá oslava gólu v běžných zápasech jen něco přes 20 sekund. Na velkých turnajích o něco déle a záleží na tom, ve které fázi utkání gól padne. Od 30 a více vteřin s přibývajícím odehraným časem doba oslavy stoupá a ke konci už přeleze 40 sekund. V nastaveném čase jde křivka strmě nahoru až někam k 70 sekundám.

Collinovu teorii o minutě a půl výzkum nepotvrdil. Ovšem lze si představit, že když bude nastavený čas běžně mnohaminutový, bude padat víc gólů, bude se víc slavit a rozhodčí zase bude nastavovat.

Nejde samozřejmě jen o oslavy, hra stojí i z jiných důvodů. Mezinárodní pravidlová komise (IFAB) už před pěti lety zkoumala možnosti, jak zajistit, aby fotbalová utkání obsahovala 60 minut čistého času. K uspokojivému závěru nedošla. 

Zavede fotbal časoměřiče?

Šéf světových rozhodčí nyní říká, že cílem jeho komise je, aby v každém zápase byl ztracený čas „přesně vypočítán“. Už ale nezodpověděl otázku, co všechno bude za takový ztracený čas považováno. 

A bylo by to vlastně v duchu pravidel? Ukázat si to můžeme právě na oslavě gólu – pravidla neříkají, jak dlouho má trvat. Platí pouze, že hráči mužstva, jež vstřelí gól, by se co nejdříve měli shromáždit na vlastní polovině. Jsou známy případy, kdy rozhodčí nechal pokračovat ve hře, aniž by slavící tým byl připraven. Využil toho, že slaví na své půlce (třeba před lavičkou nebo některým sektorem v hledišti). Výsledkem takového rozhodnutí ovšem bývá gól soupeře a rozhořčené diskuse mají za následek ještě delší prostoj ve hře.

Ve FIFA uvažují, že úkol hlídat čas by mohl připadnout čtvrtému rozhodčímu. V Kataru ovšem působil i pátý a dění při častých střídáních a při všech emocích na lavičkách, zvlášť ve vypjatých zápasových koncovkách, jasně ukázalo, že sudí i ve dvojici měli někdy co dělat.

Bude ve fotbale zaveden institut časoměřiče? Bude sedět na hřišti, nebo někde v klidu u monitoru jako rozhodčí VAR? Do jaké úrovně bude povinný? Sotva si ho představit v amatérských soutěžích, které mají někdy problém obsadit utkání byť i jediným sudím.

Důležitost přestávky

Snaha, aby se víc hrálo, je motivována tím, aby utkání byla divácky atraktivní. Jenže co hráči? Dnešní profesionálové jsou skvěle kondičně připraveni, takže z obecného pohledu by jim nemělo dělat problém odehrát několik minut navíc. Naproti tomu vysoká schopnost vydat víc sil znamená, že síly i rychleji ubývají. Na konci poločasu mohou být dnešní hráči – i s prostoji během hry – vyšťaveni víc než amatéři z druhé poloviny 19. století.

Fernando Signorini, slavný kondiční trenér Diega Maradony, jenž dokázal do hry připravit tuto hvězdu v době, kdy brala kokain, už před více než deseti lety kritizoval současné vytížení hráčů. Dal to za vinu jim: „Jsou hlupáci, že se takhle nechají vydírat. Stávají se z nich moderní biologické stroje.“ Tato tendence zejména ve vyspělých zemích zesílila, vše komplikuje nabitý mezinárodní kalendář a šampionát v Kataru trend potvrdil – některé týmy měly na odpočinek jen dva dny a 64 utkání bylo vměstnáno do pouhých 29 dnů.

Pak je tu otázka psychiky, kterou lze natrénovat na předvídatelný výkon. Vědecké poznatky říkají, že trénovaný mozek se dokáže věnovat čtyři hodiny hluboké práci na jednom konkrétním úkolu. Samozřejmé jsou ovšem přestávky. Efektivní doba práce bez přestávky by měla být 40 minut.

V tom spočívá genialita rozhodnutí hrát fotbal na 2 krát 45 minut s patnáctiminutovou přestávkou. Závěrečná pětiminutovka každého poločasu vlastně představuje jakési „nastavení“ nad optimální hrací čas. Navíc vývoj zápasu předvídatelný není.

Studie publikovaná v roce 2018 v časopise Journal of Sport Science And Medicine došla na základě zkoumání hráčů v německé bundeslize k závěru, že tělo fotbalisty v době, kdy se nehraje, neodpočívá. Naopak počet přerušení a nutnost opětovného návratu do plné pohotovosti úměrně zvyšuje velikost únavy na konci poločasu. Když ten trvá nikoli 45, ale třeba 52 nebo dokonce 58 minut, nutně to znamená i víc přerušení.

Generální sekretář asociace fotbalových profesionálů Fifpro Jonas Baer-Hoffmann s praxí „nekonečných“ prodlužování, kterou jiní považují za skvělou, zásadně nesouhlasí: „Více než cokoli jiného podtrhuje, jak významné chránit hráče před kritickou zátěží. Je třeba to udělat okamžitě.“